Zakopli jste někde o sousloví odlehčovací služba? Možná ano. A pokud ne, vlastně je to dobře. Protože to není nic jiného než pomoc těm, kteří pečují o postiženého blízkého člověka. A zoufale jim chybí čas.
Možná někoho takového v okolí máte. Ať rodinu s dospělým nemocným nebo s těžce postiženým dítětem. U dětí pro dnešek zůstaňme. Rodiče se o ně starají v nepřetržitém kolotoči denních i nočních směn. Přizpůsobili se situaci, žijí pro své dítě. Pravděpodobně si nestěžují a jejich okolí je považuje za hrdiny. Někdo je možná trochu lituje, někdo se pokusí pomoci, ale jen oni vědí, co jim chybí. Bývá toho víc. Nejvíc samozřejmě zdraví. Téměř vždy také pomůcky, vybavení, léky. Často peníze, protože dlouhodobá péče o postižené dítě komplikuje pracovní uplatnění pečujících dospělých.
A vždycky, vždycky jim zoufale chybí čas. Tedy čas na cokoliv jiného než na péči o své dítě. Ani si netroufnou pomyslet na to, že by šli do divadla nebo do kina, často nemohou odjet na dovolenou, pokud stav dítěte nedovolí, aby jelo s nimi.
Kadeřník? Posezení v kavárně? Možnost v klidu a beze spěchu nakoupit cokoliv, co je potřeba? Často nedosažitelný luxus a výjimečná exkluzivita.
A to se zatím pořád bavíme o věcech sice obyčejných, ale přeci jenom zbytných. Tak přitvrďme. Co když vypadne pečující osoba, protože potřebuje řešit nějaké své zdravotní trable, které ji dočasně omezí? Co když je v rodině ještě další, zdravé dítě, které má ve školce vánoční besídku nebo svůj první fotbalový turnaj a taky potřebuje čas a pozornost svých rodičů?
Jistě, někdy může pomoci rodina. Ale to má jednoduše svá další omezení a každá rodina má jiné možnosti a limity. Rodiče, kteří se starají o své "jiné děti" prostě žijí tak trochu mimo naše každodenno.
Právě tady je místo pro odlehčovací službu. To odlehčení znamená úlevu pro rodiny. Pomoc s péčí. Hlídání. Doplňuje rodiče, babičky a další lidi, kteří rodině pomáhají. Nebo je zcela nahrazuje.
Taková odlehčovací služba, to není jednoduchá věc. Může být ve speciálním zařízení, které je k tomu vybaveno a kde na děti čekají pečující skorotety. Nebo se takové skorotety dají pozvat k dětem přímo domů, do jejich známého prostředí. Obojí má svoje klady a svoje mouchy. Pro každou situaci a každé dítě může být vhodné jiné řešení. Ale vždycky jsou potřeba prověřené, laskavé a kvalifikované "skorotety", které zaskočí za rodiče a ti si mohou jít po svém s klidem, že o jejich děti je stejně dobře postaráno, jako když se o princeznu se zlatou hvězdou na čele starala její laskavá chůva. Chůvička.
Rodinám se tak občas může odlehčit a umožnit jim získat naprosto nedostatkovou komoditu - ČAS PRO SEBE. Aby si mohli oběhat úřady, doktory, nebo třeba jet se svým dalším, zdravým dítětem do ZOO.
Otevřít takovou službu není nic jednoduchého. Vyjednávání o tom, aby na ni stát přispěl veřejnými penězi tak, aby byla dostupná (v plné ceně by ji dokázali zaplatit opravdu jen někteří) trvá mnoho měsíců a když se povede, ani tak není vyhráno. Je potřeba vybrat a zaměstnat ony laskavé chůvy, u "pobytovky" vybrat a zařídit prostory, a pro chůvy "poletuchy", které se o děti starají v jejich pokojíčcích zajistit auta, aby do nich mohly naložit potřebné vybavení a vyrazit hlídat. V každém případě jim stojí za zády ještě na první pohled neviditelní sociální pracovníci a zdravotníci. A to jsem všechny ty potřebnosti jen tak lehce naznačila. Prostě je to běh na dlouhou trať. Překážkový
V Kroměříži, ve městě, kde žiji a které mám moc ráda, donedávna rodiče takovou možnost neměli. Ptali se po ní a to vrtalo hlavou lidem ze Sociálních služeb města Kroměříže tak moc, že hledali a hledali řešení a když už si připadali jako mistři v procházení slepými uličkami, podařilo se jim protáhnout úskalími přípravy a alespoň v malém spustit "odlehčovačku" s příznačným názvem. Určitě jste uhodli. Jmenuje se Chůvičky. Prozatím je jen terénní a chůvy jezdí za dětmi domů.
Minulý pátek jsme tak měli příležitost, spolu se spoustou dalších lidí, vyrazit na benefiční večer, který byl Chůvičkám věnovaný. A na něm se povídalo a vysvětlovalo, ale hlavně zpívalo, tančilo a hrálo. Výtěžek z večera pak pomůže koupit Chůvičkám auto. Aby mohly jezdit za těmi dětmi, které je budou čekat v bezpečí svých pokojíčků.
Večírek to byl náramný a spousta fotografů cvakala svými aparáty, tak jsem to nechala na nich a až se někde fotky objeví, určitě dám vědět.
Za mne jen dvě "blejsknuté" narychlo od stolu mobilem.
Na té první je úvodní povídání, vysvětlování a děkování. Vlastně jsem ji fotila proto, že na plátně je právě malá Anička Forýtková, která se stala tváří celé akce. I do Aniččiny rodiny možná tu a tam nějaká chůvička zamíří a rodiče tak budou moci v klidu odejít z domu. Na fotce je Anička v náručí svého táty, který se kvůli akci stal (jak mi sám řekl) "klukem z plakátu". A aby byl popis úplný, v rohu stojí s mikrofonem sama paní ředitelka Dáša Klučková, která (samozřejmě s týme lidí o které se opírá) celou tu cestu mezi paragrafy Chůvičkám prošlapala.
Už jsem psala, že se zpívalo, tancovalo a hrálo. Magnetem akce byla Olga Lounová, na programu se ale podíleli mnozí další. Viděli jsme šikovné děti ze místní (mimochodem víc než dobré) "zušky", sálem pochodo-tančily úspěšné mažoretky, pluly taneční páry a když se sál zešeřil, žasli jsme nad laserovou show.
Ale stejně z toho celého programu vytáhnu jen úvodní taneční vystoupení a přidám druhou rychlo-mobilo-fotku.
Když se dopovídalo, program totiž otevřelo právě toto číslo. Dlouhé a bezchybné taneční vystoupení lidí, kteří žijí v jednom z domovů. Ten se jmenuje Barborka a ty, kdo v něm žijí, omezuje mentální handicap natolik, že nemohou a neumějí žít sami. Speciálně pro tento večer ale nacvičili perfektní a naprosto neuvěřitelnou westernovou show na které dokonce nechyběli ani koně.
Vlastně dnes nevím, jestli se na vstupném, tombole a do kasiček vybralo dost na to, aby se nákup auta alespoň přiblížil, ale zjistím to. Jsem přesvědčená, že o Chůvičkách nepíši naposledy.
Proč? Protože pomáhají tomu, aby mámy, tátové a sourozenci postižených dětí měli trochu lehčí život.
