Předposlední den v Beskydech zbyl na výlet do Rožnova pod Radhoštěm. Za poslední stavbou Dušana Jurkoviče.
Neznáte architekta Dušana Jurkoviče? Pak si naplánujte dovolenou na Moravě. Jurkovič je nejznámější slovenský architekt 20. století a doslova se vyřádil na střední Moravě. Jeho tvorba je známá obrovským respektem k lidovým tradicím a "pohádkové" stavby lze najít na Pustevnách (dnes vyhořelý Libušín a Maměnka), na Svatém Hostýně, kde můžete rozjímat u jeho Křížové cesty, jeho rukopisem jsou doslova protkané Luhačovice, kde Jurkovičovy stavby tvoří specifickou místní atmosféru.
V roce 1896 si členové turistického spolku z Valašského Meziříčí (místně "správně z "Valmezu") objednali u architekta návrh rozhledny a těšili se, že ji postaví v Brňově. Nepodařilo se jim získat peníze a tak se projekt ocitl v šupleti, kde setrval více než sto let.
Celoživotně architekturou zaujatý, pracovitý Jurkovič v roce 1947 zemřel a zůstalo po něm 400 návrhů staveb.
O 112 let později byla myšlenka stavby rozhledny oživena a město Rožnov pod Radhoštěm se rozhodlo pustit do její výstavby na Karlově kopci.
V architektonické sekci nebe se v roce 2012 slavilo. Rožnovští poprvé vystoupili nad Karlův kopec po schodech, které nakreslil Dušan Jurkovič.
Základ rozhledny je kamenný, zbylé části jsou tradičním způsobem zpracovány ze dřeva. Dřevěná konstrukce je tvořena jednak roubením "domečku" a z něj vycházející věžovité nástavby. Vyhlídková plošina je ve výšce 19 metrů.
A pak už stačí se jen dívat, dívat a dívat. Rožnov a celé Beskydy čekají na oči i foťáky.
Dívat se dá i mezerami v konstrukci rozhledny. Je to hravé a trochu romantické. A dřevo ještě opravdově voní.
Přiznejme, že poklidná procházka na rozhlednu na celý den nestačí. Do skanzenu se nám nechtělo, tak zvítězilo koupaliště. A omladina si k tomu otestovala sílu, mrštnost a vytrvalost v lanovém centru.
Po návratu do penzionu nás čekala poslední večeře. Po ní poslední posezení na terase s půllitříky piva. Majitelé nás zásobili pěkně napěněnými a vyrazili do vesnice, protože zas kdosi volal, že viděl Kuky. Na terase jsme se na sebe už jen usmívali, přemýšleli, co nás čeká po dovolené a vyměňovali si mailové adresy se sympaťáky ze sousedních pokojů, kdybychom jeli do Brna, Svitav, Rokycan.
A pak...
Přiběhla Kuky. Na skoro tři týdny se nastěhovala k jedněm z místních obyvatelů, kteří si velkého pohřešování všimli při pátečním nákupu. A tak byly při nálezu dvojí slzy. Jedny u těch, kdo ji vraceli, druhé ještě po desáté večerní utírala do utěrky (fakt) šťastná panička.
A tak jsme zažili opravdovský happyend. Kuky celý večer aportovala kameny všem, kdo se pro ně ještě byli ochotni ohnout, ráno nás vyprovodila na kraj zahrady za bedlivého dozoru paničky a my jsme s kufry aut plnými frgálů a ovčích sýrů, vyrazili za všedními dny.
