Obvykle se lepkavě aktuálním tématům na svém blogu vyhýbám. Sleduji je, dívám se, jak je jiní autoři obracejí ze všch stran. V případě sexuálních predátorů v internetu mi ale jeden úhel pohledu tak nějak chybí.
V síti. Hraný dokument, který ukazuje, co může děti potkat v nternetu a jak může využít a zranit jejich nezralou sexualitu. Hraný dokument, který zaujal republiku. Malé, velké, děti, rodiče, pedagogy, zdravotníky, prostě všechny.
V síti je film, který vidět chcete i nechcete. Pojmenovává a na velkém plátně ukazuje situace, které nechceme potkávat. Jsem opravdu ráda, že někdo téma uchopil, rozvířil, otevřel. Ano, každého z těch útočníků bych naprosto bez slitování postavila na pranýř, aby si to napříště rozmyslel. A jestli toto rozvíření bude znamenat, že se sami zamyslíme nad tím, co ovlivňuje naše děti, pak "pámbu-zaplať-za-ty-dary".
Přesto se zaujetím sleduji překvapení a intenzivní, rozhořčené reakce překvapených dospělých. Jsme jenom v Síti? Neocitli jsme se také v Pasti?
V Pasti (ano, to P je záměr) toho, že se vzdáváme odpovědnosti za výchovu svých dětí? Má to za nás dělat film, škola, stát, kdokoliv? Podle reakcí "SE" má zařídit, aby to, co je zachyceno ve filmu "SE" nedělo. "SE." Opravdu. Ani jednou jsem nečetla něco jako: "Safra, já to těm svým dětem musím hned dneska líp vysvětlit."
Tak co s tou Pastí?
Internet všichni (téměř) využíváme rádi. Usnadňuje nám komunikaci, rozšiřuje naše možnosti. A jako všechno je dobrý sluha a špatný pán. My dospělí to (snad) víme. A neměli bychom zapomínat učit to své děti.
Jak? Jednoduše tak, jako je učíme všechno ostatní. Od malička je učíme, jak se přechází silnice. Učíme je, že se nemají bavit s cizími lidmi ani když se tváří jako hodní strejdové. Učíme je, že oheň pálí, pád bolí, cesta do kopce unaví, učíme je zacházet i s vlastním tělem a nahotou. A samostatně je necháváme řešit věci až tehdy, když věříme, že to dokážou. To je opravdu do Sítě pouštíme naprosto nevybavené?
Neměly by se k internetu dostávat postupně, neměli bychom mít přehlet o tom, co tam dělají, s kým se baví a proč? Neměli bychom je doprovázet a držet je "za ruku" podobně, jako je doprovázíme při přecházení silnice? A (podmínečně) volně je vypustit až tehdy, až vědí, že:
- Sít je svět lidí, které neznají a mají si zachovat rozumnou míru nedůvěřivosti
- jejich zázemím a bezpečím je rodina. Nejen rodiče, ale taky babičky, tetičky a sourozenci. Že když je zrovna štvou rodiče, mají další (skutečné) lidké kotvy
- žádný problém a malér není tak velký, aby ho máma s tátou neuměli vyřešit nebo neuměli najít toho, kdo to umí
- že jejich těla patří jen jim a tak, jako se nepohybují nazí po ulici, nepatří jejich nahota ani na Síť
- Internet, narozdíl od lidí, nezapomíná a cokoliv mu "dáte", je v něm navždy.
Ano, opravdu jsem přesvědčená, že pohybu v Síti musíme děti naučit doma, že je to dovednost jako každá jiná. Vlastně stačí málo:
- Nedávat dětem počítače do míst, kde se nepohybujeme a mít přehled o tom, co na internetu dělají. Počítač a přístup k Síti prostě fyzicky nepatří do dětského pokoje.
- Nepouštět je předčasně do sítě bez dohledu. To, že sedí a mlčí totiž nemusí znamenat, že jsou hodní.
- Vědět, jaké aplikace používají a k čemu je používají (prostě si, milí rodiče, ten instáč založte taky).
- Nabízet jim jiné aktivity v reálném světě a vyvažovat.
Hlavně s dětmi mluvte, mluvte a mluvte o všech jejich světech. Aby za vámi přišly, když jim někdo pošle fotky penisu (nejspíš se nám to totiž stalo všem) a vy jste mohli rychle zasáhnout. Aby dcery v rámci experimentování se svou ženskostí neposílaly "selfieakty" prvním láskám (jo, to jsou ty, kde byl před internetem i dotek rukou velmi pikantní), které za měsíc vyvanou a zůstanou jen fotky rozeslané všem kamarádům. Aby synové věděli, že se nabízené "chlapské kamarádstvi" může posunout a ke snaze o zneužití. A aby všechny děti věděly, že doma mají pevný bod.
Všichni se každodenně pohybujeme v reálném světě, v nebezpečných situacích, které se snažíme co nejlépe zvládat. A všichni (téměř) se pohybujeme i v Síti. A taky se snažíme zvládat nebezpečné situace. Věřím, že většina z nás to učí i vlastní děti. A ti zbylí to teď začnou dělat také. Že se naše děti neocitnou v Pasti nekomunikace a nebudou z ní mizet do mámivé, nereálné komunikace v Síti.
Že od nás nebudou chtít unikat, unikat a unikat...za každou cenu.
