Dovolená. Pár dní vytržených z běžného rytmu každodennosti. Ta naše loňská, za kterou se teď s potěšením ohlížím, nás vedla Přes Německo a Švýcarsko do Francie a pak přes Monako a Itálii zase pěkně zpátky domů.
Vyrazili jsme v září. V příjemném počasí, v době, kdy už jsme se na všech těch neuvěřitelných místech netísnili v davu, ale užívali si až neuvěřitelně pohodovou atmosféru.
Vézelay, vesničku, která mne naprosto dostala, jsme vlastně vůbec neměli v "jízdním řádu" našeho cestování. Ale nějak jsme vyrazili dřív, času bylo dost a tak prst zabodnutý v mapě ukázal právě na tuto burgundskou vesničku. Místo, kde je možná malý, ale zásadní střed světa. Alespoň mně se to tak jevilo.
Vézelay, nebo také věčný pahorek je znalci, mezi něž se rozhodně nemohu počítat, označována za jednu z nejkrásnějších vesnic Francie. S potěšením s nimi souhlasím. Místo mne naprosto nadchlo a dodnes mne už jen vzpomínka na pomalou chůzi uličkou stoupající do kopce, jehož vrcholu doslova a do písmene vévodí katedrála Svaté Marie Magdalény z Vézelay, naplňuje úžasem. Má tam své místo už tisíc let. Tisíc let. Kolik generací lidí sem chodilo prosit, kolik jich sem přicházelo pro naději. Netroufám si odhadovat, ale o to víc jsem se nechala okouzlovat neuvěřitelnou atmosférou a energií. Nejsem věřící, ale tady jsem zůstávala v tichém úžasu a mlčky (což je u mne co říci) vstřebávala sílu toho místa.
Už, když stoupáte k Vézelay, nemůžete se vynadívat. Do kopce stoupající ulice s kamennými domečky působí, jakoby na vás čekala. A možná čeká, je totiž na hustý provoz a významné hosty ( :-)) zvyklá. První stopy osídlení jsou tady totiž už z doby 2 250 před naším letopočtem. Je místem, odkud se vychází na pouť do Santiaga de Compostely, místem, které si pro setkání před třetí křížovou výpravou vybral anglický král Richard I. Lví srdce a král francouzský Filip II. August. A po dlouhá staletí sem poutníci míří za ostatky Marie Magdaleny. Ty byly a jsou umístěny v benediktinském klášteře, který sem byl přestěhován v roce 885. Následně byla za (pro mne neuvěřitelných) deset let vybudována impozantní bazilika Sainte-Marie-Madeleine de Vézelay.
Tohle samozřejmě není ona. Ale cesta k ní vede kolem kouzelných domečků, kaváren, obchůdků a galerií.
Stoupali jsme do kopce, prohlíželi si romantická zákoutí, ulice s patinou, kterým nechyběl francouzský poklidný šarm a těšili se, že až na kopci nasytíme duše a oči krásou, cestou zpět nasytíme žaludky místním hovězím po burgundsku. No, co vám mám povídat. Naivní jsme byli a odjeli hladoví.
Zatím jsme ale okukovali obchůdky...
...a kavárny...
...a seznamovali se s místními obyvateli.
A pak jsme došli k chrámu. Je dechberoucí, impozantní a pro mne naprosto nedostižný neuvěřitelně zvláštní silou, s níž jsem se nikde jinde nesetkala.
Vstoupit dovnitř znamená pohybovat se v zachovalém, tisíc let existujícím prostoru, obdivovat umění stavitelů, kteří pracovali s románským a gotickým stylem. Tady se člověk opravdu cítí být malou, ale podstatnou součástí Univerza. Bazilika se, vzhledem ke své zachovalosti a originalitě, ocitla na seznamu památek UNESCO. Právem.
Bazilika je 120 metrů dlouhá a dosahuje výšky 18,5 metrů, v chóru pak 22. Na šířku si můžete odkrokovat více než 23 metrů.
Ale už k té pořád připomínané Marii Magdaléně. Za jejími ostatky sem ročně putují statisíce lidí, a to přesto, že jejich pravost nikdy nebyla potvrzena. A víte co? Ono je to vlastně jedno. To místo má tak neuvěřitelnou sílu, snad i kvůli naději všech těch poutníků, že nad pravostí nejspíš nikdo moc nepřemýšlí.
Marie Magdaléna tady má svůj kout. Sochu u níž jde postát, kde je možné nechat svítit světýlko. My jsme ho rozsvítili také. Oběma našim mámám, které už nás pár let hlídají z jiných světů. Do kaple k relikvii se sestupuje po schodech do podzemí.
...tady je. Měli jsme výhodu, že už se tady netísnily davy a mohli jsme v klidu postát a do košíčku se stovkami přání přidat ta svá. (Ne, opravdu neprozradím jaká.)
Když konečně vyjdete z chrámu, nic nekončí. Můžete se procházet a kochat, narazit na zbytky tisíc let starých zdí.
A pak se už můžete vypravit dolů z kopce. Nakouknout do galerií, těšit se na hovězí po burgunsku tak dlouho, než zjistíte, že to francouzi mají prostě jinak a obědvá se v čase oběda (tak do 14 hodin) a pak už ne. Pak je čas výborné kávy a drobných zákusků. A tak jsme ostrouhali, Hladoví si ještě užili poslední pohledy do údolí.
A vrátili se k autu, které nás za chvíli odváželo na další kouzelná místa. (Vím, teď už všichni myslí spíše na lyžování, ale jestli nevíte, kam příští rok na dovolenou, tohle místo vřele doporučuje jedenáct z deseti romantiků.).
Odjížděli jsme z Vézelay. Z místa, kam bych se ještě chtěla vrátit.
