Tucet francouzských dní - ORANGE (fotoreportáž)

Dovolená. Pár dní vytržených z běžného rytmu každodennosti. Ta naše letošní, za kterou se teď   s potěšením ohlížím, nás vedla Přes Německo a Švýcarsko do Francie a pak přes Monako a Itálii zase pěkně zpátky domů. 

Odjeli jsme z Lyonu. A zase jsem to místo opouštěla nerada. V následujících dnech se to dělo taky, tak jsem si raději začala zvykat na to, že podrobné zkoumání se prostě nekoná a můj detaily milující mozek má prostě smůlu. 

Směřovali jsme už do "cíle" naší cesty, do Provence. Do blízkosti měst Cavaillon a Sant Andiol. Na ta ještě dojde, teď jsme se sotva vymotali zatáčkami a motačkami z podzemní garáže, najíždíme na další úsek dokonalé francouzské dálnice, kde (jinde rozverně velkorysí) řidiči jezdí ukázněně a v případě komplikací vzorně zpomalí celá silnice, což nejspíš není dáno ukázněností francouzských řidičů, ale výší pokut. Božence přede motor a my si v autě děláme pořádek v informacích. Ještě se totiž cestou zastavíme v Orange. Během kratičké doby tak budeme okukovat už třetí památku UNESCO. 

Co je zajímavého na Orange? Jednak bohatá historie a druhak to, že je to druhé (a poslední) místo, kde jsme, my skoronepoučitelní, zase zůstali o hladu a vyhrabávali z batohů zbytky BB sušenek. Prostě jsme nedokázali vystoupit z auta a nejít přímo k amfiteátru, no. 

Orange je totiž město, kde se vyřádili staří Římané. Za jejich vlády mělo město skoro sto tisíc obyvatel a lidem se v něm dobře dařilo. Dneska jich tady žije třetina. (více o městě Orange je k dočtení tady).

Určitě chceme vidět antické divadlo a vítězný oblouk. A pak se najíst, což na rozdíl od prvních dvou úkolů neklapne, ale to už víte. 

Římané měli kladný vztah k umění a zábavě, ostatně jejich úsloví panem et circenses - chléb a hry, přelétlo staletími a je dodnes součástí našeho běžného jazyka stejně, jako se pozůstatky jejich architektury proplétají se současnými stavbami.

Ve své době si Římané prostě stavěli. Divadla, amfiteátry a arény určené pro tisícovky lidí. V Orange dodnes stojí nejspíš nejzachovalejší divadlo v Evropě. A stojí tady od 1. století našeho letopočtu. Římané si prostě usmysleli, že postaví divadlo pro 8 tisíc lidí, vybrali si vhodné místo tak, aby stavba mohla využít přirozené sklony terénu a opory ve skalách, vystěhovali tam žijící lidi a postavili divadlo. (To bych chtěla dneska, kdy není kvůli křečkům možno dostavět dálnici, vidět.) V jeho nejlepších dobách se tady konalo asi 180 představení ročně. Už jen ta logistika musela být zajímavá a tehdejší organizátoři museli být supermanažery. 

Z poměrně malého náměstí, které je uzavřeno divadlem obtočeným kruhovým objezdem (později zjistíme, že francouzské kruháče jsou jeden parádnější než druhý) lze vyjít přímo k divadlu. Už samotný vstup a pohledy přes plot naznačují, že nás nečeká nic zapomenutelného.

Po vstupu se rozhodujeme zažít si zrychlenou stavbu divadla ve virtuální realitě. Sice to fungovalo, ale mohu mám vřele doporučit, tohle vynechte. Vezměte si audioprůvodce a vstupte přímo do monumentálního prostoru divadla. Cítíte se občas malí? Tak tady se malými stanete doopravdy.

Vidíte ty lidské mravence v půlkruhu před hledištěm? A sochu císaře Augusta v horní části zdi? Tu bílou? Tak ta má na výšku 4 metry a je to zachovaný originál. Celá stěna má na délku 103 metry a když jsme šli kolem jeviště, považovala jsem jeho okraj za jakýsi ochranný plot - prostě jsem neviděla nad jeho okraj. Stěna perfektně odráží zvuk stejně jako okolní skály a tak tady byla a je skvělá akustika ceněná umělci světových jmen. Horní část stěny byla v nejslavnějších dobách dokonce obložena mramorem, některé chodby jsou vystavěny z kamene, jiné vyhloubeny přímo ve skále, stejně jako zázemí pro účinkující a personál.

A jak to bylo dál? Když Římská říše zmizela (no, ona nezmizela. ovlivňuje naši civilizaci dodnes) v propadlišti dějin? Inu, tak, jak už to bývá. Příčinliví Orangané divadlo postupně rozebírali na stavební materiál, sloužil jako kamenolom, jeho katakomby jako vězení. Až do doby, než devastaci zastavili naši skorosoučasníci a divadlu postupně vrátili tvar a dávný lesk (více o divadle, včetně hezké fotky, zde)

A tak můžete vystoupat mezi jednotlivými sektory sedadel, které dříve přesně oddělovaly jednotlivé vrstvy obyvatelstva až nahoru a s úžasem a snad i drobnou závratí pozorovat to impozantní dílo lidských rukou. 

A nebo se ohlédnout do blízkých ulic.

A pak už byl čas vydat se zpátky do města. Vyfotit zavřený kostelík Saint - Florent a vydat se za jídlem. No jo, zase pozdě. Restaurace se schovaly za stažené rolety, tak jsme v malé pekárně ulovili nějakou houstičku a snad konečně pochopili, že Francie se nepřizpůsobí nám, ale my jí. Místní obyvatelka nám to beze slov potvrdila.

Na závěr jsme se vydal hledat Triumfální oblouk. Ten byl dokonce postaven 20 let před začátkem našeho letopočtu. Na výšku má pěkných 19 metrů a je (jak jinak) středem kruhového objezdu. A tak jsme ho pomaličku objeli asi pětkrát, vyfotili ze všech stran, dokonce mám takovou tu pěknou prostorovou "koldokola" fotku...a zamávali Orange. 

Pak už jsme se vezli a zvědavě hnali k Saint - Andiolu, kde jsme na 4 noci zakotvili v kouzelném apartmánu...

...se spoustou místa na stolování po francouzsku.

A jestli si myslíte, že jsme si tu pohodičku venkovského bydlení dokázali pořádně užít, tak se pletete. Pořád jsme byli někde v trapu. Ale na to ještě, věřím, dojde. Slovem i obrázky.

Předchozí francouzská fotopovídání:

Díl 1 - Vézelay

Díl 2 - Lyon