Sedím na chodbě. Kolem nohou se mi nepříjemně ovíjí průvan. Občas přejdu ode zdi ke zdi a zase se vrátím na lavici. Čas stojí. Když nastane malér, táhne se vždycky. Když čekáte na policii, prostě stojí. Chodbou prošla žena s měděnými vlasy staženými do ohonu. Znám ji. Je psycholožka. Asi ji vytáhli z postele. Projde kolem mne bez úsměvu: "Požádám kolegu, aby vám aspoň donesl čaj". Kývnu. Měděnka odchází. Označení Měděnka jí dal manželův syn Toník. Toňas. Puberťák v plné síle.
http://i.idnes.cz/05/112/cl/TONf0570_veznic2.jpg
I.
Škubnu sebou, když za mnou zavržou dveře a než se stihnu otočit, na lavici dosedne Tonda starší. Chvilku mlčíme. Tonda se plácne do stehen: "Zmlátil ji. Prostě chytil tu židli a majzll ji." Naprosto pitomě se ptám jakou židli. Jako by to byla smysluplná informace. "Prostě po něm hodila židli a on ji chytil a praštil ji."
Toňas? Nejde mi to do hlavy. Toňas je chodící klid. Až příliš. Setrvale mne tím vytáčí. Před chvílí se přehoupla půlnoc. Skončil lichý pátek. Začala lichá sobota. Obvyklý den klidu. Myšlenky se mi vrátí o pár hodin zpět.
II.
Páteční večer. Ten lichý byl náš oblíbený. Tonda pomohl dětem s věcmi a odvezl je k jejich mámě. Já naložila pračku. A už nic víc. Fakt nic. Jen dobrý film a sklenička vína. Někdy Tonda snesl i trochu vážné muziky. Někdy já jeho rockové pecky. Dnes byl na programu tramín červený a Atlas mraků. Poslední decinku vína jsme dopili na zahradě. Žádná těžká romanťárná, žádný kýč. Prostě ticho a relax na houpačce pod hvězdami.
Telefon zavibroval v okamžiku, kdy se Tonda dotkl mého ramene. V tom pohlazení byl příslib. Otočila jsem se po stolku. "Kašli na to", špitl Tonda. Zavrtěla jsem hlavou a otočila k sobě mobil. "Toňas?", řekla jsem to s otazníkem. Toňas nikdy nevolá. Už vůbec ne mně. Přijala jsem hovor. "Je s tebou táta? Můžete pro nás přijet?"
Mlčky startujeme auto. Řídím, Tonda sedí s hlavou v dlaních. "Kam nejdřív?", ptám se. Tonda vrtí hlavou. Neví. Zastavuji před vysokým panelákem, vystupujeme, zvoním. Paní Krásná nás pouští do obýváku. Toňas sedí v křesle. Tedy nesedí. Jeho bez centimetru dvoumetrové tělo je tam zborcené. Nebrečí. Už. Letmým pohledem uvidím Tomáška. Usnul na gauči vedle. Je přikrytý růžovou dekou.
Chytne se mne volnou rukou: "Zabil jsem ji?" Ve vší té hrůze se musím usmát: "Ne, už je při vědomí." Toňas se podívá na brášku: "Až půjdu do pasťáku, vezmete si Malýho k sobě?" Vysloví to i s tím velkým "M". Vrznou dveře, na Tondu kývne paní Krásná s telefonem v ruce. Vidím, jak neslyšně artikuluje: "Po-li-ci-e." Zůstaneme v místnosti sami. Je ticho. Toník se viditelně roztřese a rozbrečí.
A najednou skoro neslyšně, prapodivně pomalu, jako gramofonová deska puštěná na nižší rychlost, mluví. Mluví o posledním konfliktu. O tom, jak byl na tréninku, někde v tělocvičně ztratil sluchátka a šel si za kapesné koupit jiná. Jak s sebou vzal bráchu aby nebyl pořád doma sám. Jak šli do nákupního centra přes hřbitov a zpátky taky. Jak koupili svíčky, takové ty černé, levné, obyčejné a rozsvítili je babičkám. Jak to doma Tomík povídal mámě a máma se zas začala vztekat. Že Toňas ztratil sluchátka, že zbytečně utrácí, že je stejný kretén jako otec. Že nemá co Tomíka tahat do toho morbidního prostředí. Že tam nemají žádné babičky a jestli myslí tu smajdavou matku ženy jeho fotra, tak tam dával svíčku naposledy. O tom, jak se mu ta šmajdavá matka zaryla do vědomí, protože babička si s ním vždycky povídala tak dlouho, jak potřeboval a vždycky měla čas. Jak na ni zakřičel, ať už je proboha zticha. Zakřičel poprvé v životě a matka vzala tu židli a hodila ji po něm. Poněkolikáté už. Tentokrát ji ale zvedl a hodil zpátky. A matka spadla na hranu desky stolu, ztratila vědomí a všude byla krev. Jak nevěděl co má dělat a jen tak tam stál a Tomík začal ječet a zazvonila sousedka paní Krásná. Sanitku už volala ona.
III
Druhou čát zpovědi už poslouchá i paní Krásná a Tonda. Vidím, jak svírá hranu křesla tak pevně, až mu bělají klouby. Je mi jasné, co se mu hodní hlavou. Varování psycholožky "Měděnky". Obava, že i mírný člověk se, když je dlouho zaháněný do kouta, může uchýlit k násilí, a že spouštěcím momentem už může být naprostá drobnost.
Paní Krásná nás vyprovází ke dveřím: "Řve po nich pořád, měli jste je vzít od ní už dávno." Mlčím, nemám sílu nic vysvětlovat. Vezu Tondu na policii, Měděnka přijíždí těsně za námi. Oba mizí za dveřmi kanceláře. Čekám na chodbě a je mi zima. A najednou mám v rukách velký hrnek čaje a poslouchám rozhovor Tondy a Měděnky. Baví se o osobnostních profilech. O tom, že se zítra sejdnou na policii a sociálce. O tom, že vezmeme kluky k nám. O tom, že to mohlo skončit hůř. Hůř? Před očima vidím Toňase. Kluka, který chtěl chránit malého bráchu, než skončí roky se táhnoucí soud.
Ukládám Tomíka, který se cestou domů sotva probere. Tonda a Toňas si tiše povídají u kuchyňského stolu. Uvařím čaj a přisednu si k nim.
Co asi přinese zítřek?
