To necháte dvě kočky doma, aby si vás adoptovaly tři. A kdyby jenom to (fotoreportáž)

Odjížděli jsme z domu po ránu. Kocourům nachystali zásobu všeho, děti se ujaly domu a my vyrazili vstříc jihu Čech, lesům, památkám,  venkovu...božskému klidu. Jen jsme netušili, jak bohaté zvířecí osazenstvo na nás čeká.

Kájov je těsně před koncem světa (místní prominou). Aspoň tak nám to, cestujícím z druhého konce republiky, připadalo. Chvilku už jsem navigaci podezírala, že nás vodí za nos a dokolečna dokola, ale nakonec jsme (i s milým odbočením do místa, kde je času vždycky dost - ale o tom příště), dorazili. S plnýma rukama jsme vstoupili na dvoreček a v tu ránu byli "u babičky". Myslím tedy samozřejmě babičku virtuální, protože to bych se majitelů našeho dočasného útočiště snad i dotkla. Prostě jako u babičky. Na opravdovém venkově se vší jeho vyrovnaností a poklidem, za kterým je schované moře práce.

Když jsme si povídali o tom, co a jak tady funguje (zbytky od jídla rovnou slepičkám, tříděný odpad za roh, do Krumlova kolem mraveniště doleva, tady je gril a tady panáček na přivítanou), pečlivě nás sledovala ochránkyně dvorka, psí slečna Lady. Ta tady má všechno pod dozorem a v malíčku zadní tlapky. 

A protože zvířátka tady bydlí a my jsme návštěva, přišla se na nás podívat kočičí šlechtična Matylda. To jsme ale ještě nebyli k focení připravení a tak jsem ji později zachytila ve chvilce zaslouženého odpočinku "po šichtě". Matylda je dáma v letech, ale to jí nebraní pěkně pohlidat všechny místní i návštěvníky. Dvorek je přece její. Zrovna teď nejspíš hlídala vlaštovky, jestli dobře krmí mláďata vystrkující zobáčky z hnízda. 

Mysleli jsme si, že osazenstvo je kompletní. Objevili jsme totiž ještě želvičku, spokojeně se pasoucí ve své ohrádce a přes pletivo pokukujícího králíka (jo, zbylé pečivo se dává na králíkárnu, jak jinak, to dá rozum.)

Pořádně jsme se pletli. Za chvilku už jsme se seznámili s Garfieldem. Je to koucour zkušený a když nás slyšel vrznout dvířky od ledničky, přišel se podívat, co jsme mu přivezli. Od té doby asistuje u každého jídla.

Vždycky si v klidu něco "vyptá" a dobře to ví. Však on si počká, má svého kočičího času dost. Jinak je to s plachou kočičkou Princeznou. Ta si nás vždycky jenom přijde prohlédnout a rychle dělá, že tady vlastně není. Nebo, že tady nejsme my? Nevím. Každopádně dneska chvilku poseděla a to byl vlastně důvod k tomu, abych zvířecí osazenstvo představila. Princeznina fotka totiž nesmí chybět.

O komunikaci a v budoucnu beztak i o špionáž se začíná starat dvouletá Žaklína. Jsem zvědavá, jak to bude za pár let, prý už teď nezavře zobák.

A protože ptáčků není nikdy dost, při telefonování mne překvapil nad hlavou ještě jeden.

Zato kačen, těch je hned sedm. Pobíhají, krmí se slimáky a vypadají náramně spokojeně. Jak by taky ne, když bydlí u rybníčku.

Vidíte, na začátku jsem psala o slepicích a málem bych je zapomněla představit. No, na všechny nedojde, tak tady máte alespon jejich zástupce - Pana Kohouta, vládce slepičího všehomíra.

A kdyby vám něco k hospodářství chybělo, tak kousek od slepiček bydlí taky kozy. Ta nejmenší se nechtěla fotit a schovala se. Ještě nedávno ji paní domu krmila mlíčkem z lahve. 

Tak. A výčet je skoro úplný. Chybí želvy a... a... a velký trhač Dobinka

Dobi je nanopes. Seminko rotvajlera, batůžková princezna, co miluje výlety a návštěvy. Recepční jako vyšitá.

Nejlépe si nás ale hlídá Lady. Jen uslyší cinknout talíř, už-už je náhodou u našich dveří a zcela nenápadně se tam uloží...

...aby byla k ruce, kdyby náhodou něco zbylo neby bylo potřeba předmýt talíře.

No a všechny tady hlídá....jak jinak...Paní Kočka. 

Tak. Zvířátka jsou poskládána do řádků tohoto kočko-pso-kdeco-souznícího blogu a my si jdeme zahrát karty. Povzbuzovací prostředky jsou připraveny, tak se mějte, milí čtenáři, hezky.