Jestli si myslíte, že jsme s mámou vymalovaly, tak ne. Je to tu pořád stejně ušmourané. I díry ve zdi jsou pořád stejné. Občas nějaká přibude. Dřív mi to nevadilo. Teď už jo, asi je to tím, že rostu. A taky se máma rozešla s Fandou. Teda asi jenom tak napůl, protože u nás někdy je a někdy není. A když u nás je, tak se s mámou nejdřiv smějou a pak hádají. A když u nás není, tak máma brečí a nadává na Fandu, kterej je stejnej prevít jako Konečný, což je ten držgrešel můj biotáta.
Já jsem se na biotátu ptala taky paní učitelky ve škole, když jsme si povídali o biotopech, ale ona se zatvářila divně, a že prý je to něco úplně jiného. Asi jsem zas plácla co jsem neměla, ale když já nevím koho se zeptat, jak to s tím biem je.
On už se mnou totiž brácha nebydlí a ten byl jediný, kdo mi radil. Jo, vy to nevíte? Brácha se odstěhoval k biotátovi. Teda nejdřív jsme tam začali chodit oba, i já, na víkendy. Normálně jsem u táty měla celou dobu vlastní postel, on čekal, že někdy přijdu! No úplně jsem se divila. Stejně jsme toho moc nakupovali, já už ani nevím - pyžamo a papuče a kartáček na zuby a hřeben a mikinu a lampičku a tak. Ve skříní jsem měla spoustu balíčků - za každé Vánoce a narozeniny jeden. Tak jsem to rozbalovala a brácha se smál. Šiš, ale to jsem vlastně říkat nechtěla.
No, brácha k biotátovi utekl, když se s mámou hrozně pohádali a ona ho mlátila naběračkou po hlavě a taky kabelkou po celém těle. Nějak to souviselo pořád s tou matematikou, ale pořádně jsem se to nedozvěděla, máma mi to říká pokaždé jinak a brácha o tom nechce mluvit, že bych to prý vyslepičila matce. To se teda hrooozně plete. Nic bych nevyslepičila. Teda mohla bych, ale máma stejně buď křičí a říká mi, že mě biodržgrešel i s bráchou manipulují, nebo mě stejně neposlouchá. S tím manipulováním tomu moc nerozumím. Ve škole máme cedulku na zdi "ŽÁKŮM SE ZAKAZUJE MANIPULOVAT S OKNY", ale já přece nejsem okno a po té trapárně s biokoridorem se už nechci paní učitelky ptát.
Když brácha zmizel, máma byla hrozně nešťastná a všechno mi dala a všechno koupila, že má jenom mě a zůstaneme navždy spolu. A táta mne zase přestal chtít vidět. Říkala máma. Ale pak zavolala ta sociální paní a chtěla vědět, proč jsem u táty nebyla na víkend. Tak mi samým překvapením spadl telefon a pak jsem jí řekla, že já bych šla, ale táta na mě zanevřel. No a pak se něco stalo a k tátovi mě vždycky doprovázela sociální paní.
Musím teda uznat, že i když mě brácha zradil a nechal mě tady samotnou, tak ho mám pořád ráda. A on je fakt velkej brácha. Za chvilku budou prázdniny a brácha jede na nějaký angličtinářský kemp, protože prý je spíš na jazyky po mámě než na matiku po tátovi. A příští rok prý půjde na gympl. Do jinýho města, protože jednak tady by měl tátu za ředitele a jednak jsou tam lepší na ty jazyky pořádně ho tam proklepnou, teda pokud ho vezmou.
Jenže jak tady není, musím pořád dělat neviditelnou. Když něco řeknu, máma se naštve a někdy jen křičí a někdy mi dá pohlavek a někdy hází tím, co má v ruce. No to víte, že se bojím. Někdy za ní taky chodí Fanda a někdy takový holohlavý Kamil a to se pak zavírají v ložnici a dávají židli ke dveřím a jdou odtud zvuky jako když se perou. Ale pak máma tvrdí, že se mi to zdálo a že mám bujnou fantazii.
Biotátovi to neříkám, ani nevím proč. Bráchovi jsem říkala a ten mi řekl, že nemám být kráva a mám jít bydlet k biotátovi, postel tam už mám. Jenže to nejde, jsem to jediné, co mámě zbylo a jediná, kdo pro ni něco znamená. A taky mi všechno jednou odkáže. A tak tady sedím a čekám a dívám se na ty flekatý zdi, kde jsou všechny ty ďolíky od máminých házení a trochu bych taky chtěla jet na angličtinovej kemp, ale nemůžu, protože by to prý musel rozhodnout soud a biotáta s tím prý raději počká, až budu o rok-dva starší.
Ale já vůbec nejsem malá. Čekám, až přijde máma a doufám, že uvaří večeři a budeme si povídat a ona mi pak bude v posteli číst.
To čekání bylo nanic. Máma přišla s Fandou a nalili si kofolu, jenže když jsem k ní čichla, smrdělo to alkoholem a máma pak křičela a tak jsem šla brečet do koupelny. Jsem hrozně, ale fakt hrozně naštvaná na bráchu, že tady není a kdyby mi máma neschovala z bezpečnejch důvodů telefon do šuplíku s klíčkem, tak bych mu zavolala a pěkně mu to vyjasnila, že je hajzl jako biotáta a nechali mne samotnou.
Jenže ten tefon nemám a tak tady sedím a trhám toaletní papír na malé a ještě menší kousíčky. A každý ten kousíček je vůl a vůl a vůl a vůl. A v pátek jim to pěkně řeknu. Bráchovi i biotátovi. Hajzlům.
*
V pátek mi biotáta řekl, že pro mne domluvil letní tábor pro malé čarodějky. Je blízko, tak to půjde s mámou domluvit, prý to slíbila sociální paní. Z lískového keře jsme hned uřízli hůlku, abych mohla trénovat kouzla. Za chvilku mi totiž bude deset a to už je skoro jedenáct, což je věk, kdy se, jak známo, nastupuje do kouzelnické školy. A tak zkouším ten správný pohyb zápěstím, jako to umí Hermiona. A moc si přeji, aby, až příjdu domů k mámě, máma uvařila večeři a pak si se mnou povídala a ona mi nakonec v posteli aspoň malinkatou chvilku četla. Zkusím si na to najít kouzlo.
(Související povídky jsou níže v odkazech)
