Stojím u dveří pracovny generálního ředitele. Pozval si mne sám, což je věc poměrně nezvyklá. Nemám ve firmě žádné zajímavé postavení, nepodílím se na rozhodování, prostě tak nějak neviditelně pracuji. Pro toho chlapa musím být jen jedna ze siluet z vnitřního infosystému.
http://prostor-ad.cz/svacha/ohlasy/sv1.jpg
Stojím u dveří a srdce cítím až v krku. Už zase se mi potí ruce a v krku mám sucho. Vyhodí mne. Určitě mne vyhodí. A budu kompletně v háji.
Rekapituluji si minulé dny a úkoly. Co jsem mohla tak příšerně zmasit, že si mne chce vychutnat osobně? Sakra, sakra, sakra. Že bych si na veletrhu nevšimla některého významného klienta a přišli jsme o zakázku? Zdá se mi to vyloučené, ale copak jsem Vševědnice? Nebo byly v katalogu špatně překlady? Nezdá se mi to, oba jsem osobně zkontrolovala.
V odrazu matného skla vidím sebe samu a bezděčně si naučeným pohybem ruky uhladím sukni, sklouznu pohledem až ke střevíčkům a současně se dotknu přívěsku a náušnic. Vše je na svém místě. Vše je v pořádku. Jen já nejspíš nejsem na svém místě.
Dveře se otevřou (tak a teď už je ten infarkt tady) a vyjde generálova asistentka. Nikdy jsem ji neviděla. Překvapí mne, že je to paní přes padesát a trošku napadá na pravou nohu. Barva na krátkém účesu už jí odrůstá a odhaluje šediny, halenka jí špatně sedí v ramenou. Neutrálně se usmívá: "Pan ředitel prosí o krátké strpení, naléhavě telefonuje". Uf. Najednou chápu odsouzence na smrt, že jsou vděčni za každou chvilku navíc. Svezu se do koženého křesílka, asistentka se mne měkkým hlasem ptá, jestli je mi dobře a podává mi vodu.
Kývám, že je mi dobře a ona se otáčí ke stolu. Je mi příšerně, třesou se mi nohy a na kotnících je to snad i vidět. Zkouším se soustředit na dech. Je to houby platné a po zádech mi tečou čůrky potu. Ten pod lopatkou se určitě vsákl do halenky, nejspíš tam budu mít flek.
Rozlétnou se dveře a stojí v nich Sám Nejvyšší. Vstanu, ale on mne tlakem na rameno znovu posadí. "Kristýno, jak Vám říkají přátelé?" "Tina", špitnu. "Tedy...Tino (tak nějak zvláštně protáhne druhou slabiku), rozhodl jsem se vám nabídnout místo ředitelky divize marketingu a rád bych s vámi o tom pohovořil." Zmlkne a pozoruje mne. Čeká.
A mně je zase pět. Probudí mne hluk v obýváku. VÍM, vím co to znamená. Skáču z postele rovnou na obě nohy, zamotám se do hraček na zemí, postavím se na něco ostrého. Nevykřiknu, to nesmím. Běžím do obýváku. Máma klečí, táta s ní třese a něco křičí. Netuším co. Vidím jen ten obraz sklánějící se, skoro schoulené ženy s rozpuštěnými vlasy. Pláče. Táta se rozpřahuje...a...vbíhám mezi ně. Otec mne odstrčí tak prudce, že vlítnu pod stůl. Židle se rozletí. Bolí mne loket, ale účelu je dosaženo. Pouští mámu a volá mne. Pak mne nechá uklidit židle a srovnat ubrus. Pečlivě. Dvakrát. Kontroluje rohy stolu, obočí mu tvoří vodorovnou linku. Chce se mi čurat. Chytne mne za ruce a dlouze si prohlíží moje nehty. A pak mne ko-neč-ně pošle spát. Na mámu se během celé doby ani nepodívá, až teď. Dívá se na ni. Mlčí.
Nesnáším mlčící muže. Generální mlčí dál. Opakuji si, že jsem na tahu. Čeká na moji reakci. Mekotám něco o tom, že bych potřebovala více informací, ale že na takový úkol spíše nejsem připravena. "Nemusíte mne oslňovat jazykovými znalostmi, vím o nich", říká s lehkým úsměvem. Řadím zpátečku, vracím se v myšlenkách. Já blbec blbej jsem přeskočila do angličtiny a do francouštiny jako vždycky, když mi pracují nervy. Zase jsem to úplně posrala. Do háje, vždycky, když je mi takhle, naskakují mi vulgarismy. Pevně sevřu rty. Jsem schopna to říct nahlas.
Ředitelka divize marketingu. Ty vole, taková pecka. To bych byla víc v Londýně než tady. To bych mohla konečně ovlivnit celkový pohled zákazníků na firmu. Její prezentaci a... ne, to nemám šanci zvládnout. To prostě nedám, nejsem dost dobrá.
Je mi třináct a běžím ze školy, až mne z toho bolí paty. Psali jsme srovnávací písemku z matematiky. Všichni sedmáci z celé školy. Jsem nejlepší, mám plný počet bodů. Teď už ze mne ale bude mít táta radost. Vběhnu do bytu, na chodbě se vydýchám a zdánlivě klidná pokládám list s písemkou před otce sedícího u kuchyňského stolu: "Plný počet bodů jsme na celé škole měli jen tři", říkám s hranou lhostejností a visím otci na rtech. Pečlivě studuje papír, pak se mu obočí zase spustí a vytvoří vodorovnou linku. Trhne písemkou směrem ke mně a zabodne prst do třetího příkladu: "A-chceš-mi-říct", říká úsečným staccatem, "že ti dva taky nejsou schopni napsat číslice svisle pod sebe? Sloupec ti ujíždí k levému rohu. Je zázrak, že jsi to spočítala. Nebo náhoda.". Stojím jako opařená. Zas jsem to neudělala dost dobře.
"Jste dost dobrá. Velmi dobrá. Sleduji Vás poslední dvě sezóny, přesněji řečeno od doby, kdy Vaše přístupy začala přebírat vídeňská pobočka. Víte o tom?" Kývnu. Vím. Ředitel hovoří, načrtne mi svoji vizi rozvoje firmy, mluví i expanzi na východní trhy. Navrhuje, abych mu příští úterý představila svůj pohled na věc. Jen tak odhadem nanesený. Předpokládá diskusi. Zírám na něj.
Najednou se slyším, jak odmítám. Ne, na takto významnou pozici nemám přepoklady, to chce někoho mladšího, schopnějšího, tvořivějšího, dokonalejšího, prozíravějšího, erudovanějšího.
"Nikdo takový není", usměje se ředitel jedním koutkem a vstává. "Nechte si to projít hlavou Tino, sejdeme se přeci jen přístí úterý v šest".
Je mi devatenáct a běžím po chodbě nemocnice. Táta je po náročné operaci a není mu dobře. Házím tašku na zem a sestra mne pouští do pokoje. Táta je samá hadička, za hlavou mu kreslí čáru ztlumený monitor srdce. "Ahoj tati, běžím rovnou ze školy". Prohlíží si mne, mlčí. Vnímá mne vůbec? Naznačí pohybem ruky, abych se k němu sklonila. Jeho hlas sotva slyším: "Je osm minut po páté, nikdy nepříjdeš, Tino, včas. Nikdy. Co z tebe jednou bude?" Dívám se na něj neschopna slova. Druhého dne zemřel. Nad ránem Rychle a uspořádaně. Embolie. Čas smrti: 5:00. Přesně.
Je mi pětačtyřicet, jsem dvakrát rozvedená a nemám děti. Mluvím a píšu plynně anglicky, francouzsky a německy, samozřejmě rusky. Mluvím plynně španělsky a mám slušný základ čínštiny. Italštinu asi zmiňovat nemusím, tou vládne snad každý. Jsem schopna řídit početný tým a motivovat lidi. Jsem schopna dosáhnout cíle v dohodnutém čase. Jsem tvořivá. Jsem samostatná. A jsem neschopná udržet si vztah, protože každý, každý muž jednou zmlkne, což nesnáším. A každý muž dřív nebo později spustí obočí do vodorovné linky.
Nemůžu odmítnout schůzku s ředitelem. Debatujeme s ním a jeho náměstky u večeře. Mají skvělé vize a realistické plány. Šéfovat marketingu je Místo Snů.
Ředitel mi ho znovu nabídne a odmlčí se. Čeká a obočí mu mírně, jen velmi lehce poklesne. Po zádech mi teče potůček potu. Na to fakt nemám. Odmítám.
