Říká se, a já s tím skoro souhlasím, že ve sporech rodičů často lítají děti od jednoho k druhému jako špinavé prádlo. Už méně často máme příležitost si všimnout, že se otcové stávají rukojmím svých exmanželek.
Nejprve malé vysvětlení. "Skoro souhlasím" je dáno přesvědčením, že se to neděje zdaleka tak často, jak si myslíme. Věcné rozchody, kdy dospělí, protože mají oba rádi své děti víc než sebe, zatnou zuby a nějak se domluví, naštěstí převažují. Je to celé smutné a náročné. Období klidu se střídají s dobami, kdy jeden, druhý nebo oba skřípou zuby, ale...pořád staví zájmy dětí nad ty své.
No a pak jsou ti druzí. Ti, kteří tak či onak "vyvádějí" a komplikují život svému bývalému partnerovi i dětem. Většinou to vydrží jen nějakou omezenou dobu, pak se život usadí v nových kolejích a oni svou energii přesměrují od pomsty k novému životu.
Zůstává nám malý zbyteček...ostatních.
V tom malém, zato výrazném, zbytečku jsou někdy prapodivní otcové a jindy zase matky. Lidská blbost je totiž mezi pohlavími distribuována zcela rovnoměrně. Bylo to tak vždycky a nejspíš vždycky bude.
Komplikuje to fakt, že v současnosti nějak přestala fungovat "samoočistná" a "samoregulační" funkce rodiny a společnosti. Dokud totiž fungovaly širší rodiny a jejich členové na sobě byli do jisté míry závislí, snažila se rodina udržet vlastní klid, rovnováhu a dobrou pověst. Její členové si byli blízko, viděli si pod pokličky a více či méně dobrovolně se podporovali. A tak chlápka, který mlátil ženu srovnali její bratři, bratranci, strejdové nebo klidně otec, ženskou, která pozapomněla do které postele patří třeba tchýně nebo švagři a švagrové. Když chlap pil, rodina podpořila matku a postarala se o dětmi, když žena kašlala na péči o domácnost a majetek, někdo z žen na ni dohlédl. Dost často, ba většinou, to hodně pomohlo.
Že si to často v rodině vyřizovali třeba i "ručně a stručně" a náprava se děla zarámována příslovím "na hrubý pytel hrubá záplata"? No jo. Útlocitní čtenáři teď možná omdlévají, ale já si troufám tvrdit, že tyhle mechanismy dokázaly tvořit alespoň relativní bezpečí pro děti daleko rychleji a efektivněji, než tomu je v dnešním, poměrně bohatém a právy přeplněném, světě.
Zmizela autorita hlav širokých rodin a nic ji nenahradilo. Nechodíme si pro rady k panu faráři nebo učiteli, ale ke státu. Ten přebral řadu funkcí, jenže ochrana rodin mu moc nejde. Je na to pomalý, těžkopádný, řídí se papírovými pravidly, z nichž se vytrácejí konkrétní lidé a hlavně - jednotlivci zapojení v systému vlastně za nic nezodpovídají. Snad jen za vzorně vedené šanony.
A tak se v přirozeně fungující společnosti samozřejmě může stát, že si Máňa stěžuje, že ji Karel mlátí a nedává jí peníze, ale rodina, která zbystří, brzy zjistí, jestli Karel nechává děti hladem nebo prostě Máňa chtěla na dovolenou do Karibiku a Karel řekl, že ne, protože se bude spravovat střecha. Zjistí, jestli má Máňa modřiny nebo jestli Karel praštil pěstí do stolu, protože se nebylo možné s Máňou domluvit na tom, jestli na zahrádku přijdou angrešty nebo tůje.
V naší společnosti Máňa neběží za hlavou rodiny, ale...za státem. A stát začne konat. Vezme zákony, vyhlášky a postupy a...na malér je někdy zaděláno.
Ponechme si pro tento příběh Máňu a Karla. Rozešli se a Máňa má děti v péči. Karel se s nimi nějak vídá, nějak na ně platí. Máně se to zdá málo (komu by se cokoliv nezdálo málo) a občas se s Karlem trochu pohádají. Jednou ale pošle Karel Máňu do háje zelenýho a Máňa má pocit, že ji Karel napadl. Jak je toho plná, probere to s kamarádkami, trochu si to (co si budeme povídat) přibarví a dostane se jí rady, aby na Karla podala trestní oznámení. (A tady se některá Máňa zabrzdí a některá Máňa ne.) Podá ho, přibarví přibarvení (sama tomu uvěří) a mašinerie se rozjede.
Karla si pozve policie, probíhá dokazování toho, co se nestalo nebo aspoň nestalo tak, jak je to psáno. Policie vyrozumí OSPOD, který se vypraví zjistit, jestli jsou děti v pořádku. Stačí málo a šeptandou se rozlétne, že Karel napadl Máňu. Policie to sice odloží, ale šeptanda už je nakrmená. Máňa je středem pozornosti a s kámoškami nadává na policajty, kteří nadržují chlapům. Karel pokrčí rameny, protože tomu nerozumí. Život se zdánlivě vrátí do svých kolejí a jde dál.
Za pár měsíců si Karel najde ženskou a Máňu to naštve. Neovládne se, Karlovi vynadá po telefonu a vyjasní mu, že už neuvidí děti. Vymění si pár sms zpráv, které formou rozhodně neodpovídají bontónu a pan Špaček by při jejich čtení s údivem zvedl obočí. V té závěrečné je něco v tom smyslu, že jestli Máňa Karlovi nedá děti na víkend, tak si to za rámeček nedá. A že je fakt kus hovězího.
Máňa se cítí vydíraná a podá další trestní oznámení. K tomu informuje OSPOD, že děti k tyranskému otci prostě nemůže, ale fakt nemůže pustit. Vyděračskou smsku pečlivě opíše na internetové fórum "fotr-mých-dětí-je-lotr" na mimibazaru. Strhne se mela. Mašinerie se znovu roztočí se stejnou neosobností a systémem danou nedůsledností. Policie koná, Karel lítá, Máňa roní slzy, děti nechápou, diskusní fórum bzučí. Máňa nedoloží vydírání, Karel naopak doloží výpis svých sms zpráv. Trestní oznámení je odloženo, šetření OSPOD u otce nezjistí problém. Samozřejmě ho nezjistí ani u matky. Nikdo další z rodiny se do situace nechce a ani nesmí plést. Šeptanda si vzpomene, že Karel už byl "jednou vyšetřovaný kvůli násilí" a zesílí. Karel jde požádat OSPOD, aby matce dětí domluvili. OSPOD vrtí hlavou. Děti jsou v pořádku, chodí do školy, v pokojíčku mají pořádek. Spor mezi matkou a otcem je nezajímá. Karel vyrazí na rady k právníkovi a dozví se, že může matku žalovat, protože ho křivě obvinila. Výsledek je nejistý. Karel si ale je jistý, že kdyby podporoval tenhle absurdní konflikt, bude rozšiřovat bitevní pole tam, kde žijí jeho děti. A to nechce. Chce mít od Máni svatý pokoj a vídat svoje děti. Nic víc.
Třetí trestní oznámení je na neplacení výživného. (Karel doloží výpis z účtu.) Čtvrté za týrání dítěte o víkendu (Dítě zpovídané psychologem nechápe, co se děje.) Šeptanda se znepokojivě vlní a příběh Karla - tyrana, neplatiče, despoty a darebáka, si začíná žít svým vlastním životem.
Karel začíná být bezradný, naštvaný a unavený. Čeká, co přijde příště. Ve sbírce mu chybí snad jen sexuální zneužívání a někde vzadu v mozku sedí obava, aby na něj ještě nedošlo. Jenže tahá za kratší konec. U Máni přece žijí jeho děti. Ty se sice lehce zhoršily ve škole, objevily se trojky, nějaká ta třídní důtka a přestaly chodit do hudebky, ačkoliv ji Karel pečlivě platí. Pořád jsou ale "v normě", tak to OSPOD nezajímá. Platit Karel musí, protože kdyby si dovolil jakékoliv zpoždění, bude exekutor na dveře bušit téměř okamžitě. Děti vidět nemusí, protože účinný a rychle fungující nástroj na to, aby kontakt zajistil, stát prostě doposud nenašel a vlastně ani nemám žádné signály, že by ho hledal.
Taky tušíte, že tohle může dospět jen do maléru? Vyberme si pro tento modelový případ ten menší. S Karlem se rozejde nová partnerka, protože na to prostě nemá nervy. Karlovi dojdou síly a odstěhuje se na druhý konec republiky. S dětmi se vidí o Silvestru a na Cyrila a Metoděje. Píše jim dopisy. Na výživné nastaví trvalý příkaz. Že je skvělý houslista, dělá dokonalé palačinky a umí excelentně anglicky? Nic z toho dětem nepředá. Nemá příležitost.
Protože je opakovaně poučený, že realita nikoho nezajímá, Máňa má vždycky pravdu a kdykoliv ho může beztrestně napadnout, ohrozit a ještě přikrmit šeptandu, snahu o častější kontakt s dětmi vzdá. Na druhém konci si najde práci a pár měsíců si líže rány. Pak si najde novou partnerku. Děti mu stále chybí. Nemluví o nich.
Máňa u kafe s kamarádkami roní krokodýlí slzy, protože ten hajzl Karel se na děti úplně vykašlal. Vidí je dvakrát ročně a nezaplatí ani kačku navíc. Už ani tu hudebku. No uznejte, kdo by ji v těžké roli samoživitelky nepodpořil, kdo by ji nepolitoval?
Šeptanda má pořád co jíst. Karel je na druhém konci republiky, děti vědí, že otec je hajzl, který se na ně vykašlal. O dopisech schovaných ve sklepě nemají ponětí.
Fakt se tohle muselo stát?
(Připomínám, že jsem si plně vědoma toho, že svatí nejsou ani otcové ani matky. Že každý příběh má svoji vlastní sílu a důsledky. Jenže ti chlapi fakt hodně často tahají za kratší konec. A Karlové z našeho příběhu existují. A zdaleka ne každý příběh dítěte, na které se otec "vykašlal", není jen černý a bílý.)
