Pokus o povídání a zamyšlení - inspirováno životem, vlastně je to objev z "šuplíkových vykopávek". 5. část.
**********
23. prosince se Světlana rozhlédla po uklizeném pokojíku. Už na tom byla líp. Natolik dobře, aby mohla být doma a na rehabilitaci jen docházet. Natolik dobře, aby věděla, že to, co ji venku čeká, bude těžké. Strašně se bála. A strašně se těšila. Nejvíc na Linku.
Do jara se snažili. Snažili se oba a moc. Dan ji doprovázel do nemocnice, učil ji znovu nakupovat, vodil ji po městě a ukazoval známá místa. Stáli spolu před na zimu uzavřenou loděnicí, Světlana poslouchala jeho vyprávění o tom, jak se právě tady seznámili. Dávno, tak dávno...
Dával pozor, aby se nespálila při prvních pokusech o vaření a žehlení, koupili nový kabát, protože na tom z loňského roku nedovedla zapnout knoflíky.
Občas se milovali. Tiše, neobratně a skoro cudně. Světlana pak s dětsky nevinným výrazem usínala, ale Dan ještě seděl v posteli a hledal v sobě dřívější touhu. Prohlížel si své dlaně, chtěl znovu vzbudit tu starou radost z jejích doteků. Chtěl, aby se mu znovu rozbušilo srdce a krev nahrnula do slabin. Tak strašně chtěl.
Prohlížel si ženu, která bez pohnutí spala.
Je to jeho žena?
Nebo cizí žena?
Kdo vůbec tahle žena je...?
Usínal po dlouhé době, probouzely ho divné, zmatené sny, v okamžicích polobdění se chtěl vznést i s ní, vyletět vysoko nad město a pak prostě schopnost létat ztratit...
Skoro denně přicházela Světlanina kamarádka Lucie. V tašce si přinášela dětskou čítanku, sedala se Světlanou ke stolu a mořila ji písmeny. Dlouho jí pomáhala hledat způsob, jak držet v ochrnuté ruce pero, jak obracet stránky, jak neztrácet tužky, když je kvůli zúženému zornému poli na pravé straně skoro nevidí. Vypisovala za ni složenky a dotazníky. Mlčky snášela Světliny výbuchy bezmocného vzteku, trpěla s ní, když znovu, už posté a potisící, selhávala její schopnost mluvit, když se zoufale snažila vyslovit slabiky a ony zůstávaly uvězněny v její hlavě, protože je ústa a jazyk nedokázaly vyslovit.
Občas, zřídka, k nim přisedl Dan a Lucie nemohla nevidět temnotu za jeho pohledem.
Světlana se úžasně zotavovala.
Psycholog byl nadšený její schopností znovu se učit a přizpůsobovat.
Lékaři chválili její schopnost vyrovnat se s následky, které nemoc zanechala
Karolína poskakovala po bytě a předzpěvovala mamince dětské písničky.
Lucie potlačila svoje obavy.
Všechno bylo tak dokonalé...
29. května Dan odešel. Úplně obyčejně, beze slova. Světlana se vrátila z nákupu, doma našla prázdnou skříň, na chodbě šlápla na zapomenutou kravatu a na zrcadle si přečetla slovo "promiň".
Schoulila se v rohu pokoje.
Nedokázala myslet.
Nedokázala vstát.
Nedokázala zvednout telefonní sluchátko.
Nedokázala si uvědomit čas.
Neslyšela,
Neviděla
Nemluvila.
Těžce se zvedla, přivedla Linku ze školky a pak spolu připálily mléko a Světlana se při krájení chleba pořezala.
Potřebovala čas.
Nedostala jej.
Lucie na pár dní odjela a zatrpklá opuštěná žena ze sousedství zavolala sociální pracovnici. Dana nenašli. Vlastně ho ani moc nehledali. Světlanu odvezli do nemocnice. Prý utrpěla těžký šok.
Karolínce sbalili divní lidé kufřík a odvezli ji do velkého cizího domu plného divokých dětí a cizích tet, kde uléhala do postýlky se svou plyšovou želvou, s velkým strachem a bez mámy.
Světlaně bylo brzy líp. Bylo jí skoro dobře, než jí řekli, že Karolínka se s ní domů nevrátí. Prý se o ni nedokáže postarat. Musí se to prý nejdřív naučit.
Křičela uvnitř svého těla. Křičela beze slov a bez gest. Plakala bez slzí. Hledala, prosila, toužila.
Pak v županu vyběhla z nemocnice, odhodlaná najít Lucii, najít pomoc a znovu uložit Karolínku do jejího pelíšku.
Na druhé staně silnice zahlédla děti, honily se po trávníku. I její Karolínka...Linka tam byla....viděrla její tričko....její copy s mašlemi....poznala ji...musela za ní...!
Podlezla zábradlí a vběhla do silnice.
Řidič malého modrého auta dupl na brzdy, Světlana se odrazila od kapoty vozu a hlavou práskla o obrubník.
Děti se zastavily a holčička s copy se s pláčem rozběhla ke své matce. Jmenovala se Anna.
...a Světlana je zase konečně viděla. Světlušky se rojily všude kolem ní, jejich tanec jí sliboval odpovědi na všechny otázky. Žena se na ně tiše dívala. Svět kolem ní, lidský svět se uzavíral a otvírala se brána vedoucí ke smyslu všeho.
Čas ztratil reálný rozměr a na vnitřní stranu víček jí v setině vteřiny promítl kus života.
Pak, v okamžiku největší pokory, ve vteřině ztišení se i ona stala světluškou.
