Pokus o povídání a zamyšlení - inspirováno životem, vlastně je to objev z "šuplíkových vykopávek". 2. část.
**********
Ta sobota nezačínala dobře. Karolínka ztratila podkolenku s obrázkem králíčka a nechtěla si vzít jinou, Dan zaspal na důležitou schůzku a Světlanu bolela hlava. Rozhodla se, že si toho nebude všímat. Prostě ji ta bolest nebude zajímat. Občas to zabralo, ale dneska ji ve spáncích bušily malé vytrvalé pěsti.
Chystaly se na procházku. Anna, sousedka, která dostala angínu, už oblékala svoji malou holčičku a Karolínka-Linka poskakovala radostnou nedočkavostí. Bude vozit kočárek!
Světlana si prohlížela její oči a nacházela v nich Krásu, Štěstí a Bezpečí. Sehla se k přezkám svých sandálů a snažila se si zapamatovat, že se má podívat do očí miminka. Co když právě v nich je všechno, po čem tak usilovně pátrá. Zdálo se jí, že je to dobrý nápad. Proč by měly děti vědět o životě málo? Proč by nemohly znát všechno a postupně, dříve, než se naučí mluvit, zapomenout?
Vyšly z domů. Bylo krásně. Vedro se ještě neprobudilo a holčička v kočárku spokojeně usínala.
Karolína poskakovala po chodníku. Soustředěně hrála hru, kterou před ní hrály tisíce dětí. Snažila nešlápnout na "čáru" mezi dlaždicemi.
Světlaně třeštila hlava. Už si nezkoušela namlouvat, že "TO" přejde, že "TO" od ní samo uteče, když "TO" bude dostatečně dlouho přehlížet. Bolest ji obklopila jako závoj. Jako ohnivá čelenka...
Viděla své ruce pouštět bílé, po straně trochu prasklé, držadlo kočárku.
Slyšela, jak se Karolína jasným hláskem ptá: "A mami, kdo bydlí na obláčku? Můžu se tam taky podívat?"
Věděla, že nedokáže odpovědět. Teď ne.
Cítila, jak se jí podlamují kolena.
Uvědomovala si, že se děje něco, co nečekala, co nezná a nechce znát.
Toužila vzít do náruče dceru...
...dopadla na zem, přímo pod zábradlí u samoobsluhy...kočárek s prásknutím zastavil o auto zaparkované přímo pod značkou zakazující stání...Karolína tiše, udiveně stála...dívala se velikýma vyděšenýma očima...svět kolem ztrácel barvy, tvary a rozměry...
...pak se Karolínka rozplakala. Stalo se to přesně sekundu poté, co ze Světlanina světa vymizely zvuky. Udiveně pozorovala, jak se na zábradlí nad její hlavou usadila světluška.
Přibývalo jich. Malé zářící body se zhmotňovaly z ničeho, přibývalo jich po desítkách, po stovkách a tvořily pravidelný roj. Až příliš pravidelný, aby mohl být náhodným dílem nemyslících broučků.
Světlana je udiveně pozorovala. Světýlka se míhala v pravidelném rytmu, byl pomalý a téměř něžný. Seskupovala se do hvězdic a pak zase vytvořila barevné soustředné kružnice. Ty měly chvíli ostře ohraničené okraje a hned se zase rozostřily tak, že vypadaly jako mnohonásobná svatozář. V jejich tanci byl ŘÁD. Pak začaly zpívat. Nebyl to vlastně zpěv, jen nějak vibrovaly. Zněl jí hluboko v mysli, daleko od uší, vnímala jej povrchem těla, slyšela jej svými vlasy.
Sama se stala světluškou.
Ucítila, že jim může rozumět.
Tančit s nimi.
Zpívat s nimi.
Být jednou z nich.
Roj svatojánků se pomalu utrhl od zábradlí, snesl se dolů a úplně ji obklopil. Fascinovaně, trochu neobratně se pokusila vzlétnout k nim. Čekaly na ni. Uvolnily jí místo a změnily způsob tance. Pohybovaly se teď směrem nahoru. Někam daleko. Pryč.
Světlana věděla, že je blízko odpovědím na všechny své pochyby. Že tanec světlušek je to, co celý život hledala.
Život?
Život.
Život!
Vibrace světélek se staly méně srozumitelnými. Světla zmatněla. Tak, jak se z ničeho objevovala, začala zase mizet. Ztrácela se do prostoru, od něhož Světlana neměla klíč. Vracela se do rozměru, kam nesmí nikdo nezvaný.
¨Nakonec zůstala jen jediná. Ta, která přišla první. Zakroužila kolem Světlany, krátce zaváhala a pak se i ona pomaličku rozplynula.
V té chvíli ještě Světlana netušila, z jaké dálky se právě začala vracet.
"A mami, kdo bydlí na obláčku?" znělo jí hlavou...ale
...kde...kde to jenom
...slyšela...?
...?
. Vracela se do rozm
