Střípky o střídavé péči - ptá se někdo dětí II?

V posledních dnech se, díky výrokům Ústavního soudu, znovu zvedla vlna diskusí zaměřená na střídavou péči. A co si budeme povídat - všichni tomu "rozumíme". No a když všichni, tak proč ne taky já. 

Kristýna sedí na houpačce u nás na zahradě a důležitě si rovná brčko v "americké" limonádě. Docela se divím, že se zastavila. Poslední dobou nejsme u její mámy dvakrát v kurzu.

Na houpačku k ní přiskočí nevlastňata, hihňají se, cumlají kostky ledu. Děcka svorně kritizují školu a jak to tak z jahod poslouchám - jeden kantor je horší než druhý. Debata na lavičce se stočí k prázdninám. Kristýna u moře byla vloni s tátou a letos nejede. Vlastně neví, jaké budou prázdniny. Moře ale líčí ve všech barvách a vysokém lesku. Nevlastňata letos moře uvidí poprvé a tak nadšeně vyzvídají. Zásadní otázka, která je trápí je to, jaké to je, když něco nemá konec. Co vidíš na konci moře, když nic nevidíš?

Mířím si do kuchyně uvařit kafe a Kristýnka jde za mnou: "Teto, chodí sem někdy táta?" Kývnu. Její táta a můj spolužák ze střední sem chodí docela často. "A proč se s tebou baví a se mnou ne?" Polknu a otočím se po ní. Tak proto přišla. Ptám se, proč si to nevyřídí rovnou s tátou a Kristýna se rozbrečí...

Kristýnce je dvanáct. Narodila se na Nový rok. Všichni jsme to brali jako šťastné znamení. Novoročňátko. Její máma je moje skorosestřenice, táta spolužák ze střední. Pár let jim to klapalo, Kristýnce se narodila ještě sestřička. Vztah se pak rozpadl. Táta pracova,l aby rodinu s malými dětmi zajistil a máma tak nějak propadla sama v sobě. Internet, gaučing, iluze. Nikdo s ní nedokázal hnout. A tak se narodila jedna velká krize.

Jednoho dne matka i s dětmi utekla do malého sociálního bytu. Otec nechápal a s podporou sociálních pracovnic (výjimečně osvícených) dosáhl malými kroky dohody o střídání dětí. 30 měsíců, které se soud táhl, reálně střídali, více či méně dodržovali klopotné dohody, veškeré náklady na "provoz" dětí táhl otec. Mohu-li posoudit, nijak zvlášť mu to (kromě pocitu nespravedlnosti) nevadilo.

Proběhl prvoinstanční soud včetně dvou psychologických posudků (v nichž otec vyšel jako kompetentnější rodič) a děti svěřil do střídavé péče. Matka se odvolala a děti se pořád střídaly. Kristýna se naučila lyžovat i jezdit na snowboardu. Objevila talent pro tenis a tak jezdili po turnajích. S tátou. Před odvolacím soudem táta znervózněl. Uklidňovali jsme ho. Reálně střídá, prokazatelně se o děti stará, všechno jim platí. Skoro tři roky to funguje. Není se čeho bát.

Jedné únorové neděle, tři dny před jednáním krajského soudu se Kristýnka rozloučila s tátou, vyskočila z auta a šla i s pětiletou sestřičkou k mámě. Ve středu u soudu vypověděla, že chce být ve výhradní péči matky a odvolací soud změnil rozhodnutí okresního soudu a svěřil děti do výhradní péče matky, aniž by určil kontak s otcem.

Od té doby Kristýna tátu neviděla.

...podávám ubrečené cácorce kapesník. Nezřetelně do něj mumlá, že ji táta opustil a vůbec ji nebránil. Sednu si ke stolu a ptám se, kde na to přišla. Prý se jí vzdal u soudu. Nečekala to. Chtěla vyhovět mámě, která jí slíbila, že spolu budou mít pohodu všech pohod. Že nebude muset umývat nádobí a zalévat kytky. Že si budou báječně žít jako dvě prima kámošky. Stačí říct, že k tátovi nechce. Dlouho si o tom s mámou povídaly. Kris se představa, že nic nemusí a báječně si žije, líbila. A tak TO řekla. A teď je jí smutno a malé sestřičce je hodně smutno a občas brečí. Jenže máma pak po obou křičí. 

Kristýna sedí, celé věci nerozumí. Taky sedím. Podávám kapesníky a nevím, co dělat. Ptám se Kris, jestli chce mluvit s tátou. Vrtí hlavou. Nechce. Bojí se. Stydí se. A zase brečí.

Mají děti skutečně o svém životě rozhodovat tak brzy?

(Příběh vychází ze skutečné situace, která vyvrcholila v úvodu tohoto roku, je pouze pozměněna. Otec nyní usiluje o určení styku s dětmi s ohledem na to, že sestřičce Kris je teprve 5 a celou situaci naprosto nechápe. Jakoukoliv dohodu matka odmítá.)

Článek volně doplňuje předchozí blog:  Střípky o střídavé péči - ptá se někdo dětí?