V posledních dnech se, díky výrokům Ústavního soudu, znovu zvedla vlna diskusí zaměřená na střídavou péči. A co si budeme povídat - všichni tomu "rozumíme". No a když všichni, tak proč ne taky já.
Nejčastěji skloňovaným argumentem proti střídavé péči je ten, že děti nemají mít dva domovy, dvě postýlky. Že nemají přebíhat s veškerým svým majetkem v batohu mezi dvěma domácnostmi. My dospělí to "víme". Je nám to jasné. A tak mne napadlo v rámci malého dotazování položit tuhle otázku střídavým dětem. Tedy takovým, které se aktuálně střídají.
A výsledek byl až úsměvný. Ani jedno z osmi dětí mezi 6 a 15 lety otázku nepochopilo tak, jak ji vnímáme my, dospělí. Všechny se v odpovědi navazovaly na myšlenku, že je přece normální, že mají postel u mámy i u táty. Přece by u jednoho z nich nespaly na zemi, ani kdyby k němu chodily na kratší dobu. Nebo si nebraly postel pokaždé s sebou. Jen často konstatovaly, že nejlepší by bylo, kdyby měli jednu postel a oba rodiče. Zdálo se mi, že největším problémem zdaleka nejsou dvě domácnosti, ale to, že děti prostě chtějí, aby rodiče byli spolu.
Desetiletí kluci (dvojčata) svorně tvrdili, že střídavka je blbá ne kvůli nějakým postelím, ale proto, že si nemůžou domlouvat fotbal, jak je napadne. Jenže když jsem se jich zeptala u kterého z rodičů by tedy chtěli být, najednou stáli, ksichtili se na sebe i na mne a nevěděli. Chtějí být s oběma. Takže nakonec usoudili, že střídavka je sice blbá, ale lepší nápad nemají. Dojemná byla o rok starší holčička. Vyrůstá ve střídavé péči, kde jako rodič výrazně selhává matka. Děvčátko to vnímá. Debata o dvou postýlkách se tak svezla k povídání před spaním. K tomu, jak s tátou vždycky proberou zajímavosti. K tomu, že táta si s ní povídá. Když se řeč stočila k mámě, zvážněla a rychle našla jiné téma. Nechce o mámě mluvit. Ale chce s ní být, protože mateřské pouto zůstalo (jako téměř jediné propojení) zachováno.
Kouzelný byl čerstvě patnáctiletý kluk. Střídání už ho lehce otravuje, ale zatím má pocit, že mámě bude líto, když se usadí u táty, tak to ještě nechce udělat. Snad na střední škole. Na otázku, jestli ho rodiče ke střídání nutí, zareagoval s typicky pubertálním výrazem v obličeji (takové to - ta baba je snad úplně senilní) replikou, že není plechovka pepsi coly, co si ji může odnést ten, který hodí dvacku do automatu. Střídá se, protože chce. Ani on nechápal symboliku dvou postýlek. O jeho dvou domovech prý rozhodli rodiče v době, kdy se rozváděli. Jeho se taky nikdo neptal, jestli se můžou rozvádět, tak on se nebude ptát, jestli může mít u každého svoji postel. Vnímal to jako povinnost rodičů, daň za rozchod. Sebevědomí teenagera bylo až odzbrojující.
Právě tehdy mi velmi intenzivně došlo, že děti si prostě vytvoří jakýsi "vnitřní dvojdomek" a pocit domova do něj rozprostřou. Spojovacím můstkem jsou pak třeba kamarádi, prarodiče, plyšáci, telefony, koníčky a celkové prostředí.
Jejich životní příběhy jednou nepochybně ponesou punc zátěže z rozvodu rodičů, starostí a nepochybně i malých dramat. Dvě postele v nich však budou hrát roli spíše okrajovou.
