Je obyčejné odpoledne. Třeba úterý nebo čtvrtek, prostě den, kdy se dějí běžné věci. Nakupujeme, vaříme, uklízíme, lenošíme, objímáme se a hádáme. Nasloucháme dětem a třeba nenasloucháme sobě. Nebo naopak. Jak se to tak povede.
http://www.tyden.cz/obrazek/201105/4de3612571ae4/crop-87855-stre
V kuchyni u stolu sí Prťavá píše úkol. Je samostatná, dohled nepotřebuje. Stejně ho vyžaduje. Propustím otce-dohližitele a vystřídám ho na stanovišti.
Prťavá řeší vzory rodu ženského: "Tka-nič-ka bez tka-nič-ky jako pí-seň bez....ne. Jo, už vím že-na bez že-ny." Tázavě se na mne podívá. Kývnu, dopisuje vzor. Zdá se jí do divné. Tkanička je dlouhé slovo, žena krátké, to by ji zajímalo, kdo tohle vymyslel. Dopíše češtinu, zanese tátovi podepsat, mrskáme anglická slovíčka. V téhle lekci fičí oblečení. Je to dobrý, ještě jí stačím. No, těsně.
Pauza, jogurtové mléko a loupáček. Kdo by z jazyků nedostal hlad. Taky mám. Podám si jablko.
Prťavá si vytahuje matematiku, úkol nemá. Chce příklady na dělení: "Napiš mi takové ty dlouhé, aby to mělo dlouhý ocásek". Vymýšlím si, sázím číslice na papír. Dělí dvojciferným číslem. Dopočítává zbytek na prstech.
"Hele, ty jsi nemocná?" Ani nezvedne hlavu, na levé ruce natažené dva prsty, neb osmnáct-a-pět-je-dvacettři, dva jdou dál.
"Ne, pokud nepočítám alergii na všechno". Zkušenost mne naučila odpovídat opatrně.
"Jako nemocná na hlavu?" Instinktivně zvednu ruku k čerstvě ostříhané ofině a zavrtím hlavou: "Jak tě to napadlo?"
Prťavá pečlivě dvakrát podtrhne výsledek: "Říkala to máma. Nevíš, proč to říká?"
"No to fakt nevím. Netuším, co tím myslí." Pokrčím rameny odhodlaná téma nerozvíjet.
Prťavá zasmečuje: "Hm, asi to znamená, že jsi psychopat stejně jako táta".
Zalapám po dechu, jed-na, dva, tři, čty-ři, pět...: "Hele a co pro tebe znamená slovo psychopat?"
Prťavá poprvé zvedne hlavu od počítání a kratičce se zamyslí: "To máma neříkala. Ale...asi to bude nějakej fakt hodně velkej blbec."
A mám to.
63 268 : 22 = ?? zb. ?
