Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.
Jsou to sotva dva týdny, kdy jsem seděla v lavici pro veřejnost v soudní síni a poslouchala závěrečné řeči procesu, který se mne bytostně týká. Když domluvil státní zástupce, ujal se slova náš Stalker. Z toho, co řikal, si pamatuji jediné. Způsob, jakým stál a nataženou rukou na mne ukazoval s energickým vysvětlováním, že jsme zloději.
Půl hodiny na to ho soudkyně shledala vinným a uložila nepodmíněný trest.
V hlavě mi běžel sestřih záběrů z posledních let. Čtyř, protože tak dlouho se řeší tento soudní případ. Šesti, protože tak dlouho žijeme se Stalkerem v zádech.
Vraťme se do minulosti. Do přelomu let 2015 a 2016. Moje dcery už byly samostatné, ale manželovy děti žily u nás. Jeho starší syn už byl na střední škole, mladší dcerka ještě na základce. V té době podivný mnohoúhelník našich spojených rodin rozšířil nový partner matky. Stáli jsme ve dveřích ryzího pekla a neměli o tom ani ponětí. Jeho jméno tady neuvedu, říkejme mu třeba Míša Bezruč. U nás doma dostal přezdívku Stalker.
Začaly se rojit textovky. Nejdřív chodily jen manželovi, později i mně. Byly jich desítky. Jejich útočnost stoupala. Když k tomu měl příležitost, telefonoval z neznámých čísel.
Snažili jsme se najít nějaké řešení aby měly děti i my klid. Žádali jsme o pomoc OSPOD, ptali jsme se na policii, všichni jen krčili rameny. Po několika měsících jsem nadskakovala při každém rozsvícení displeje telefonu. Nakonec jsem se už musela odhodlávat i k tomu, abych vyšla z domu. Byla jsem vyčerpaná, ochromoval mne strach.
Na začátku letních prázdnin 2016 se tehdy třináctiletá dcerka Tuška vrátila bydlet k matce. A víte co? Po dlouhé době jsem se vyspala. Bezruč dosáhl svého a dal nám na pár dní pokoj. Jedno dítě žilo u matky, druhé dítě žilo u nás, situace se (i když pouze z matematického hlediska) vyvážila.
Jenže Bezruče to nejspíš začalo jednoduše bavit. Ke dvěma obyčejným lidem přidal vymyšlený, absurdní příběh a měl proti komu bojovat. Stále šílenějši zprávy chodily "v hejnech" skoro každý večer. Stalker psal o manželově násilnickém chování (kdyby to nebylo strašné, bylo by to k smíchu - mého muže nedokážu vyvést z rovnováhy ani já, a to se občas dost snažím), řešil náš milostný život (to ani nechcete vědět). Opřel se do mojí čerstvě narozené vnučičky (dodnes si ten pocit bezmoci a zhnusení pamatuji), do dcer a jejich rodin. Zkuste si představit jakoukoliv absurdnost. Téměř jistě jsme jí prošli.
Bezruč své řádění rozšířil na sociální sítě. Stala jsem se kreaturou, která obírá babičky o jejich krásné velké byty a (co bylo a je nejhorší) postupně se z nás obou stávali lidé, kteří zpronevěřují veřejné peníze. Ztrácela jsem sílu. V té době jsme oba pracovali na místní radnici. Mimochodem, nevíte někdo, jak se odklání peníze přes Panamu a Ukrajinu? I to by podle Stalkera mělo být v našem portfoliu.
Krátce před komunálními volbami 2018 (proto vím, že slavíme 4 roky od začátku tohoto příběhu), se na facebooku objevila část jakéhosi oficiálního dokumentu s pečlivě vymyšleným obviněním nás obou. Překroucená historka u lidí zabrala a rychle se šířila. V dokumentu byla naše kompletní osobní data. O něco později mi "někdo" ukradl identitu. Z mého falešného profilu proudily zprávy o tom, že mne manžel bije a o tom, že nemůžu unést jeho krádeže. To už fakt nešlo.
Posbírali jsme podklady a podali trestní oznámení.
Co jsme chtěli? Nic většího, než to, co nám slibuje ústava a stát. Být v bezpečí a dokázat si vymoci klid k životu, ochranu osobnosti. Chtěli jsme jen to, aby Bezručem někdo "zatřásl" a vyjasnil mu, že se k nám nemá nepřibližovat fyzicky ani virtuálně. Rychle.
Co se dělo pak? Běhali jsme na policii, vysvětlovali, doplňovali. Hejty během toho internetem lítaly dál s nezměněnou intenzitou. Jednou, až seberu síly, prohrabu se těmi horami podkladů a napíšu knížku. Mohl by to být bestseller a čtenáři mi budou závidět bujnou fantazii. Stalker bude rád - miluje, když je středem pozornosti.
Vraťme se do roku 2022. Soudní spis utěšeně tloustne, přesouvá se mezi okresním a krajským soudem, polyká peníze za znalecká šetření a opakované lékařské posudky. Dávno víme, že Stalker je roky na policii i u soudu "známá firma" s umazaným trestním rejstříkem.
Po posledním přelíčení nemohu po výroku o vině ještě dnes věřit vlastním uším. Protože se případ táhne dlouho, považuje soud za správné vyměřit Stalkerovi nižší trest. Nižší trest? To jako fakt? A co to peklo, ve kterém celou dobu žijeme my? To nikdo nevidí? To je náš trest za co? Nevím jestli budeme mít vůbec někdy klid. A taky jestli se někdy zbavím ulpělých obvinění, která nám teď setsakra komplikují život a práci.
A Stalker? Vinen - nevinen, vesele pokračuje ve svém tapetování na sítích. Máme prostě na zádech terč - pomluvy a křivá obvinění si žijí vlastním životem a jejich rozvětvení se objevují na naprosto nepochopitelných místech a v šílených souvislostech. Jasně, můžeme podat další trestní oznámení. Jenže už o tom šíleném kolotoči víme své.
Teď by měl zazvonit zvonec. Jenže nezvoní. Klid a konec se zdají být v nedohlednu.
