Internetová seznamka vás naučí mnohé. Dozvíte se leccos o sobě i o jiných. Potkáte zajímavé i (přinejmenším) podivné lidi. A občas někoho úžasného. Jenže...skoro vždycky je v tom háček. Nebo hák.
Když se začnete seznamovat na internetu, často nevíte, že seznamky mají více funkcí. Něco vám v životě chybí a pokud nejste v reálném světě příliš ochotni bavit se o svém soukromí, může poskytnout právě anonymita vašeho virtuálního profilu možnost odreagovat se. Já takhle našla deník.
Prostě jsem klikla na inkonku. Ze zvědavosti, co tam přečtu. A zjistila, že si naopak můžu psát. A psala. Původně v naivním domění, že si píšu hlavně pro sebe. Až po čase mne kdosi upozornil, že záznamy v deníku se vypisují na hlavní stránce serveru. Já trdlo do té doby neměla tušení, že seznamka nějakou takovou hlavní stránku má. Pak už jsem psaní cenzurovala a bylo po legraci. Hlavně jsem ale začala deníky číst.
V jednom mne zaujal názor, že krátce poté, co se usadí největší "prach" po rozchodu, se lidé rozdělí na dvě skupiny. Na osamělé a samostatné. Mockrát jsem téhle myšlence dala za pravdu. Osamělí se stanou lovci a lovkyněmi. Stesk po partnerovi je z nich znát. Hledají. S různou intenzitou, různými způsoby, ale hledají. Samostatní usoudí, že je jim sice líto, že nikoho nemají, ale chtějí nějak využít čas, než "Jeho či Ji" potkají. Cestují, sportují, studují, učí se japonsky nebo lítat na rogalu, prostě cokoliv. Osamělí nacházejí. Na kratší či delší dobu, lépe či hůř. Ale nacházejí. Samostatní nacházejí taky. Ale svůj vlastní svět. Okolí je vnímá jako spokojené (proboha, copak může být opravdu spokojený někdo, kdo nemá dlouhodobě žádný vztah??), oni sami tak působí, protože se odmítli vědomě trápit. A tak nenacházejí.
Někdy v době objevu deníků jsem potkala Anděla. Brnknul tehdy křídlem o moje zápisky, jak si tak lítal poblíž. To poblíž je myšleno virtuálně. Ve skutečnosti měl Anděl svůj počítač kdesi ve Francii. Žil tam spoustu let. Vlastně celý můj život. Brzy jsem se domyslela, že si lehce upravil datum narození (na seznamce běžná věc, kterou jsem dost nesnášela) a věkem je blízký mojí mámě. Ale to nic neubíralo na jeho úžasnosti, noblese a nadhledu. Nebyl ze staré školy. Učil mláďata na lyceu a odráželo se to na jeho vnímání světa. Neustále nadšený, okouzlený světem, milý k ženám, vnímající souvislosti. Setkali jsme se u kávy, když byl u rodičů o Vánocích. A takový jako jeho anonymní profil byl i on sám. Zjevení. Anděl.
Z hlediska vesmíru jsme se minuli jen těsně. O tisíc kilometrů. A tak o deset až dvacet let. Živý, zcela konkrétní Anděl v džínách a mikině, s typicky francouzskou nedůvěrou k mobilům a měkkou, půvabnou češtinou. Když odjížděl, stála jsem s tichým úsměvem u silnice, v ruce krabičku s parfémem (ještě ji schovávám) a bylo mi trošku líto toho těsného minutí. Ale tak hezky líto. Je přece fajn potkat Anděla. On si pak určitě našel nějakou fajn milovnici literatury, filozofie, kytek a jídla někde blízko sebe. A mně zbyla fotka rozkvetlé terasy a tenhle úsměv, který je dělitelný mezi tolik lidí, kolik se bude právě v této chvíli chtít usmát.
Seznamky jsou ale většinou poměrně nelaskavý a trochu matný svět, který je třeba brát s nadhledem. Tím hezčí je potkat v něm něco opravdu milého. To si pak na chvilku řeknete, že milá setkání musí existovat i v množině lidí přiměřeného věku a vzdálenosti. Kéž by to bylo tak jednoduché.
