Nikdy nebudu mít dětí. Věta, která padala do Sářina kafe. Myslete si, co chcete o sobeckosti, lenosti nebo neodpovědnosti lidí, kteří se rozhodli zůstat bezdětní. Mít děti není povinné. (Varování: text je nebezpečně dlouhý.)
Jsem sběratelka příběhů. Staví se mi samy do cesty, někdy projdou středem mého života, jindy okrajem, někdy na sebe upozorní jen zaťukáním zvenčí. Přicházejí, odcházejí, občas vrací se v působivém pokračování po letech.
Někdy se mi konkrétní příběh uhnízdí v hlavě a chce být vyprávěn. Sedne si na klávesnici, nechá se někde uhladit a jinde pomačkat, aby nebyl snadno k poznání. Všechny jsou totiž skutečné. I tento. Jeho hlavní postavě říkejme třeba Sára.
Sáru jsem potkala po letech. Nebylo to náhodou, chtěla mi dovyprávět svůj příběh. Mladá, půvabná, úspěšná žena. Žádaná překladatelka a tlumočnice. Ve volném čase tanečnice a choreografka. Vystoupila z hezkého auta, odložila černý svetřík, objala mne, objednala si kávu a přisedla.
K Sáře ještě nerozlučně patří Zuzana. Tak nerozlučně, jak to jen u jednovaječných dvojčat bývá. Poznala jsem je obě před sedmi lety, když mi příběh svého rozvodu a dlouhé cesty k tomu, aby měl děti ve své péči, vyprávěl jejich otec. V té době už byla dospělá Sára na vysoké škole a Zuzka, která se vrátila k matce, žila svůj vlastní příběh.
Teď seděla Sára naproti mně a tvářila se vážně.
"Nebudu Tě šetřit", řekla bez okolků. "Jsme prokletá rodina a musíme vymřít po přeslici."
Nadechla se a začala přede mnou rozbalovat příběh posledních let.
Se Zuzanou byly silná dvojka. Žily by za sebe, dýchaly jedna za druhou. V době, kdy žily u své matky se vzájemně chránily. Před matčiným řevem, hněvem, výčitkami i slzami. I před její spalující láskou. Bylo tak pohodlné ji přijímat. Stačilo se jen podvolit a hrát matčinu hru na šťastný život. Na velké kamarádky, co jsou jako ségry. Přinášelo to nečekané požitky. Naprosté nicnedělání. Těžkou pohodu. Jídlo do postele. Omluvenky za zmeškaná vyučování. Vycházky dlouho do noci. Rtěnky. Cokoliv. Jenže bylo tak náročné to dokázat. Nesplést se a dobře hrát tu hru na šťastný život a velké kamarádky. Při sebemenším přešlapu se smích velké kamarádky změnil v jekot, z očí skoro sršely jiskry. Z malých kamarádek byly nevděčnice nevděčné, podvodnice nevychované, svině sprosté. To podle míry provinění, hladiny vína v lahvích a momentální nálady.
"Zvykneš si. Zvykneš si na to, když ti říká, že je tvá jediná matka. Že tě porodila. Že jí za to musíš být vděčná. Že ona jediná ti rozumí. Ona jediná tě ochrání. Život ti dala, má na něj právo a může si s ním dělat, co chce. Může ti ho třeba i vzít a nikdo ji za to neodsoudí. Zvykneš si, když to posloucháš pořád dokola."
Zuzana se odmlčela a než načala další větu, vytáhla z kabelky obálku.
Když bylo holkám čtrnáct, obě se odstěhovaly k otci. Objevovaly svět s dovolenými u moře, divadlem a hokejovými přenosy. Ale také s povinnostmi, spoluprací, učením, vzájemnou podporou. Svět, kde jim nikdo nenosil palačinky do postele, ale ani jim nevyhrožoval.
Táta neměl kolem lásky nikdy nijak moc řečí. Prostě bez řečí vstal ve čtyři ráno, aby je odvezl na taneční trénink a bral si víc práce, aby dokázal jejich koníčky finančně podpořit. Nevlastnil je. Trochu si s tím nevěděly rady a ptaly se, čí je jejich život. Odpovídal, že patří jen jim samým. Zjevně vůbec nerozuměl jejich otázce.
Občas spaly v jedné posteli, špitaly si o láskách a o starostech a taky o tom, že nebudou jako máma. Že dětem dopřejí volnost a budou jim naslouchat. Tiše objímat. Nebudou klást dětské lásce žádné podmínky. S mámou se vídaly. Občas je k sobě přilákala, jakoby měla nějaký radar na to, kdy je něco trápí. Slíbila jim ochranu před veškerým zlem světa. Přinesla palačinku do postele a pofoukala všechny rány. I ty neexistující. Byla přece máma. Ona jediná jim rozuměla. Ona jediná je ochránila.
Opar mateřské lásky většinou brzy zmizel. Čím byly holky větší, tím dříve se provinily proti hře na šťastný život, jiskrami sršící oči je vykázaly z domu a ony se vrátily k otci. K radostem i povinnostem, k volnosti svázané odpovědností. Do školy.
Jednou, když jim bylo sedmnáct, odešla k mámě Zuzana sama. A už se nevrátila.
Sára spala v posteli s Zuzčiným medvědem a ptala se ho, co se stalo. Zazvonila u matky, ale ta se s ní odmítla bavit a nepustila ji přes práh. A tak se holky víc než dva roky neviděly.
Když Sáře v mobilu naskočil vzkaz od Zuzany, zrovna končila první ročník vysoké. Sestra navrhla schůzku. Sára souhlasila váhavě, ale pak do kavárny skoro běžela a Zuzanu rovnou dlouze objala. Držela v náruči snad až příliš hubenou sestru ve vysokém stupni těhotenství. Zapletly si prsty vzájemně do vlasů, jako to dělaly dřív, obě šťastné, že znovu našly své druhé Já.
Zuzana se nastěhovala do Sářina podnájmu a přiznala, že ji matka vyhodila z domu. Odmítla mluvit o muži, s nímž čekala dítě. "Je jenom moje", opakovala tvrdohlavě. Sára z narážek vytušila, že otcem je matčin současný partner. Lehala si k Zuzce do postele, špitaly si o svém dětství, o svých plánech a o dětství čekaného miminka. O tom, že bude žít jako v ráji, milované, doprovázené, respektované. Že si Zuzana setsakramentsky dobře prověří chlápka, který by mohl nahradit jeho tátu, tedy pokud vůbec nějakého najde. Že nikdy, v žádném případě, nebude jako máma.
Malá Zuzanka se narodila o prázdninách, ve znamení lva. A Zuzanu jako přílivová vlna zaplavil krásný pocit. Porodila dítě. Její dítě. Její vlastní dítě. Dokázala to. Má ho. Má ho jenom, jenom pro sebe. Držela si malou stále blízko u těla, šeptala jí, že by pro ni udělala všechno. Že by za ni i dýchala. Že jí bude vždycky rozumět. Po Vánocích navázala vztah, sbalila si kufr, Zuzanku a odstěhovala se. A Sára na návštěvách ostražitě sledovala, jak Zuzka na malou žvatlá, že je jenom její, jen maminčina. Že všichni ostatní jsou bakaní.
A zatím, co Sára odjela studovat do Španělska a objevila zemi plnou slunce, pomerančů, svobody a ohnivého temperamentu, Zuzana mezitím podruhé otěhotněla a porodila. Unavená péčí o dvě malé děti, nedostatkem peněz a tím, že život není plný procházek s kočárkem, ale hlavně plen, nevyspání a chaosu, začala toužit po útočišti a klidu.
"Vrátila se k mámě", pokračovala Sára stále pomaleji. "Vyhledala tu, která jí řekla, že jí rozumí. Že ji ochrání. Bylo to jako omámení kouzlem. Odešla od svého přítele, aniž by mu cokoliv vysvětlila, odřízla ho od dětí a vrátila se do mámina šťa-stné-ho života."
Zuzana se cítila šťastná, pak hru na šťastný život hrála a nakonec udělala chybu a s čímsi nepodstatným nesouhlasila. O pár minut později stála v dešti před domem, kolem ní se válelo pár igelitových tašek, v náručí držela plačící děti. Hra na šťastný život skončila.
Zuzka se vrátila do Sářiny garsonky. Neměla peníze. Děti neměly otce a ona oporu. Topila se ve starostech a žila pro své děti. Říkala jim, že jsou pro ni vším. Že je porodila a že je miluje. Že jim dala život a že by za ně dýchala. Unaveně, nešikovně bojovala se samostatností. Občas přijala pomoc od svého otce. Peníze, nábytek pro děti. Přišel, přinesl, smontoval, uvařil, nakrmil, odešel. Nikdy neřekl, že by za ni dal život.
Máma to řekla. Její hlas nabídl pomoc a sotva dozněl v telefonu, Zuzana se sbalila a nastěhovala k ní. Do šťastného domova. Prodala nábytek od otce, za peníze s mámou vymalovaly byt a koupily na zem matrace. Kvalitní, s paměťovou pěnou. Postel koupily jen mámě. Na víc nezbylo. Nevadilo to, naplánovaly koupi na jaro. Až našetří. Objímala děti, foukala jim kolena a věděla, že jsou její. Že jí vděčí na svůj život. Že jí je nikdo nemůže vzít. S mámou byly zase nejlepší kámošky. Nejdřív byla šťastná. Pak hrála hru na štěstí a nakonec zase udělala chybu. A zase stála na ulici před domem.
Mezitím Sára pronajala garsonku a Zuzana neměla kam jít. Začala pouť po ubytovnách a azylácích. Klouzačka bezradnosti. Jen děti, ty Zuzka milovala. Dýchala by za ně. Udělala by pro ně všechno. Často jim to říkala a věděla, že jí jednou budou vděčné. Přece je jejich maminka. Ona jediná jim rozumí.
Pak přišel ten osudový pátek. Její matka zaklepala na dveře v pokoji azyláku. Ta, která Zuzanu porodila. Ta, která jí nejvíc rozumí. Ta, která jí pomůže. Ta, která ji ochrání.
Ještě ten večer s ní odešla.
Ještě té noci stála na venkovní straně zamčených dveří.
Ještě, než začalo svítat, vystoupala do jedenáctého patra paneláku a skočila z okna.
"Našli u ní obálku s mým jménem", Sára během řeči posunula složený papír na mou stranu stolku. Přečetla jsem si krátký vzkaz bez podpisu: "Nikdy si nepořizuj děti. Musíme vymřít po přeslici."
Přesunula jsem lístek zpátky k Sáře právě, když znovu promluvila: "Máme to vytetované do mozku a vyleptané do duše. Že nás někdo vlastní. Že má nad námi vládu. Že jsme povinni ho poslechnout. Vím to. Cítím to vždycky, když se mi matka ozve. A vím, že v Zuzce se spustil stejný program, když porodila. Když měla konečně něco, co vlastnila ona. Své - opravdové - vlastní - dítě. "
Sára se odmlčela vytáhla peněženku, položila na stůl bankovku a natáhla se po černém svetříku.
"Fakt to mám v sobě. Ten nesmazatelný kód. Touhu vlastnit člověka a povinnost nechat se vlastnit. Nikdy nebudu mít děti. Tohle jim nemůžu udělat"
Pak se usmála, vstala, objala mne a sedla do naloženého auta. Odjela do Vídně.
A já si odnášela na zadní straně jídelního lístku její příběh.
---
A kdybyste někdy neměli co číst, tady je úvodní část příběhu, který jsem tenkrát nedopsala:
V protisměru stezkou vlčic - Mikuláš
V protisměru stezkou vlčic - Mikuláš II
