Ten pán je poměrně zvláštní. Jeho pravdy jsou absolutní a svět místo ke spiknutí. Dokonce mi věnoval dlouhý článek - to proto, aby podrobně vyvrátil jakýsi můj názor v diskusi. Ledasco mi ale objasňuje. A protože teď kompletně, vlákno po vlákně, smazal diskusi na svém blogu, rozhodla jsem se psát.
Nepíšu teď moc. Zaskočily mne věci vážné, vážnější i nejvážnější a prstům na klávesnici chybí lehkost. U tohoto tématu to snad nebude tolik vadit.
Na blog pana Klušáka jsem narazila náhodou. Zrovna vypustil do světa nový článek a já na něj klikla. A rozečetla si trochu nepřehlednou historii jedné rodiny, rozpadlého vztahu a čtyř dětí. A postupně byla zaujata. Nikoliv tématem samotným a přiznávám, že osud našeho autora mne nedojímá, ale tím, jak se postupně před mýma očima objevovala osobnost, která vidí svět po svém. Osobnost, která na své pravdě trvá i kdyby "čert na koze jezdil". Osobnost, která s jistou dávkou naivity odhaluje svůj způsob myšlení, své hodnoty a dá nám tak do svého myšlení a vnímání poměrně hluboko nahlednout. Osobnost, která si vybere cíl a všichni ostatní jsou nepřátelé. Osobnost, která nedovede přijmout prohru ani revidovat svou cestu. On a podobní chodí mezi námi. A nosí si své pravdy a rozsévají je ve svém okolí. A když se sémě neujme, prostě přitvrdí. Je těžké je zastavit. Ostatně - lze to vůbec?
Nejspíš většina z nás nějakého takového "podivína" zná. Ideální je to z bezpečné vzdálenosti. Jakmile vám zasáhne do života a začne v něm dělat pořádky po svém, dokáže obráti vzhůru nohama i zavedené jistoty. Umanutostí. Tvrdohlavostí. Svým přesvědčením o pravdě člověka prostě může "dostat" Omotá ho hustým pavoučích předivem svých jistot a jejich zdůvodnění. A stokrát opakovaná lež se může stát pravdou. Nemusí. Ale může.
I mým životem podobný člověk prošel a poměrně mne ovlivnil. Přednášel na konferenci. Já tenkrát nevěděla, kam dřív skočit, který požár dřív hasit, čerstvě rozvedená máma dvou malých holek. Vysvětloval mi, jak ten svět "správně" funguje. Ne vždycky jsem mu věřila. "Změň se!", říkával mi v takových situacích a o tom, že to myslí vážně, nebylo pochyb. Oba jsme byli dospělí. Na mém rozvodovém rozsudku ještě neuschnul inkoust. On poustevničil v malém bytě v centru Prahy. Imponoval mi přímo neskutečně. Obrovský chlap se spoustou šarmu. Chytrý, úspěšný v práci. Tak nějak ztracený ve světě. V té době jsem ještě netušila, že mi tají ženu. Ani to, že je jaksi "porouchaný". Dodnes vlastně nevím, jestli tuší, že chyba není v pro něj nepřátelském světě, ale přímo v něm. Ze vztahu k němu jsem se snažila vymatit několik let. Vždycky mne nějak "ukecal" a já uvěřila i neuvěřitelnému. Žárlivec a škudlil. Lhář přesvědčený o svém právu vlastnit svět, nebo alespoň ty jeho části, které bezvýhradně vlastnit chce. K rozchodu mi pomohli "všichni svatí" (díky, babi :-)). A já pak dlouho neměla pocit, že chci kdykoliv jakýkoliv další vztah. Samotné mi totiž najednou bylo báječně.
A tak je zvláštní najednou (po letech) vidět vnitřní svět podobně stavěného člověka, který sám provádí v přímém přenosu vlastní myšlenkovou pitvu. Člověka, kterého nezastaví desítky zamítnutých stížností, soudní rozhodnutí, ombudsman. Člověka, kterého nezastaví ztráta blízkých lidí a vůbec neřeší, že přišel o kontakt s nimi. Člověka, který prostě křičí, křičí a křičí. Jsem přesvědčena, že nepřestane. On ani jemu podobní či podobné (pozor, ženská verze je nejméně stejně nebezpečná, ve schopnosti manipulovat možná i "lepší") prostě nepřestanou. A tak se od nich držme dál. Co nejdál.
Pro zvídavé:
1) Blog J. Klušáka - poněkud nepřehledné čtení:
jiriklusak.blog.idnes.cz/
2) Článek se smazanou diskusí (viz zmínka v perexu)
jiriklusak.blog.idnes.cz/c/343010/Bude-se-snizovat-48.html
3) Něco málo o poruchách osobnosti - to pro ty, komu to příjde povědomé a chtěli by vědět víc a srozumitelně
www.elyna.wz.cz/
