Takhle nám vždycky hrozila babička, když rozmotávala chumel blbnoucích vnoučat na dvoře nebo zahradě, ječícím nám vytahovala z vlasů "bubáky" a "pakovala" nás do vany poté, co jsme se dořítili, protože se rozsvítily pouliční lampy, což byl pro všechny děti signál úprkem mazat domů. Nevyděsila nás. "Cigáni" bydleli ve vedlejší ulici a pro jejich děcka platila stejná pravidla. A navíc nám ukázali jak se kouří. Kámoši. Nedávno jsem zmoženě dopadla na gauč s touhle hláškou na rtech: "Dám vás cigánom. Všechny. Nebo aspoň uteču". V televizi zrovna hrála Výměna manželek. Dcera se na mne chápavě podívala: "Běž do Výměny, odpočineš si."
http://us.123rf.com/400wm/400/400/yupiramos/yupiramos1203/yupira
"No nedívej se na mne jako na trotla", rozvíjela má drahá ratolest úvahu. "Je to tak vždycky. Tady máš barák jak hrad, kupu dětí, spoustu starostí, takové vždycky vyměňují do napucovaného bytečku s jedním malým děckem."
Nevlezla bych do žádného podobného pořadu. Ale jen tak "pro srandu králíků" (babi, ty tvoje hlášky jsou dneska všude) se zamyslím. Naše míchaná rodina je fakt exemplář. Děti vlastní, nevlastní, nevlastní nevlastních. Čtyři dospělí mají partnery. Občas. Počet je proměnlivý. Jedna dospělá má dítě. Počet dětí bude mít (doufám) vzestupnou tendenci. Tatínci, kteří zmizeli úplně, tatínci s kterými se dá domluvit a maminky, s nimiž to nejde "ani za milion škopků dukátů". Psi, kočky, králík. Blázinec plný vlastního života překypující energií ale taky nevyzpytatelností. Proměnných je prostě moc.
Přišlo to jako roztržený pytel. V době pohody a klídku, v době zvyku na singl život s předoucí kočkou na polštáři. Našli jsme se, sestěhovali jsme se, vzali jsme se. A z osamělého introverta se stal náčelník velké rodinné sekce. Ani nevím jak, ale najednou všichni stáli u dveří a pak byli v obýváku. Naštěstí se vejdeme. Když se sejdeme, vaříme v hrncích velikosti pekelných kotlů, v troubě se plechy plynule střídají. Pořád někdo povídá.
Když je nás míň zaháníme bubáky nočních můr, řešíme resty z matematiky, dírky do uší, zakazujeme piercingy, sháníme gauče, probíráme první lásky, opravujeme gramatické chyby, do každé volné zásuvky cpeme nabíječky na všechno, koordinujeme, kdo má zrovna které klíče a kdo u koho zrovna spí předtím, než všichni přijdou na oběd.
Průběžně opečováváme táty, protože maminky už se jednosměrným výtahem přenesly do jiných, snad lepších, světů. Taky trochu pobíháme po soudech a jak to jde, tišíme spory. Smějeme se a vztekáme. Chodba je plná bot, šňůry plné prádla, všechny pokoje plné zvuků všeho druhu a intenzity.
Ano, při "Výměně" nejspíš bych skončila v malém bytě na okraji města a učila dvouleté dítko používat nočník. A měla deset dní ostře sledované dovolené.
Bylo by mi smutno po tom blázinci? Hm...nejspíš jo!
