Náš Pepek s Pipi a všichni jejich pohádkoví kámoši ale nežijí jen ve světě na druhé straně Afroditina zrcátka. Žijí ve své virtuální Ulici, vzpomínáte si? A tam náš příběh pokračuje jinak. Tímto dílem tedy začíná jiný, pohádkovější konec našeho příběhu (a veškeré podobnosti jsou, prosím, čistě náhodné, to je jasná věc)
Tak nejdřív novinky. Na konci ulice se objevilo pár divnejch týpku a mávali rukama a koukali se na stráň a na té pak začaly pobíhat stromy a rozpadaly se do trámů a všelijakých fošen a prken a z těch se samy skládaly chalupy, holky kolem nich zpíváním probouzely ze země kytky a celá ulice se na to chodila dívat. Pipi se koukala taky a byla zvědavá, kdože se to přistěhuje.
Cestou domů se stavila na radnici za starostou Humpálem a ten jí řekl, že se sem stěhuje nějaká partička študáků, co se jim nechce bydlet na koleji, protože už dělají jen nějaké specializace nebo co a že jsou to kouzelníci a čarodějky a samí mladí a že to teda bude bugr. Pipi nevěděla, protože Humpál dělal děsně tajnýho a otráveného, ale pustila to z hlavy, koupila si za stříbrný penízek gumičky do vlasů a mazala domů.
Opatrně nakoukla k Pepkovi na zahrádku
…. a...
…Pepek tam NEBYL.
A nebyl ani na pláži a ani u přívozu a dokonce neměl zalitej špenát, což jí trochu vadilo, tak usoudila, že se sem večer vrátí a kdyby se nic nedělo, pošplíchá aspoň to, na co dostane od plotu.
Chvilku uvažovala, jestli nevyrazil někam s Karkulkou, ale to jí přišlo legrační, holka je to hezká, ale asi by ho hnala, když by se jí nevěnoval, do špenátu by mu raz-dva hodila deku na opalování a na zahradě ubytovala vlka. Ona se sice holka umí skvěle vlnit v bocích, jak se to naučila na vejšce v orientu, ale na Pepka by jí to asi nestačilo. Ale mohla by být sranda je chvilku pozorovat, to zas jo.
Pipi našla u studánky vzkaz, že jí Arabela schovala šatičky od tří přadlen a tak si pro ně upalovala. No, rázem zapomněla na všechny starosti a vytáčela se spokojeně před zrcadlem, holka jedna marnivá. Šatičky jí fakt slušely, tak vyštrachala z podkolenky zlatý penízky, co jí zbyly z pokladu po tátovi a ještě si koupila sponky do vlasů, co jí ladily k pihám a vypadala jako opravdová dáma a i ty nohy se jí snad trochu narovnaly, no hotovej zázrak.
Pepek zatím coural po lese. Nějak se celý den nemohl na nic soustředit a byl naštvanej a vyvrcholilo to, když viděl rozesmátou Pipi stát u té zvláštní stavby. Jakto, že je veselá, když on si je jist, že není? Bylo to nějaký divný. A jak se tak toulal, dotoulal se až ke zřícenině pana Drákuly. Drákula už byl na penzi a protože ho zlobila artróza, dna a obezita, měl krev stejně zakázanou. Místní se ho dávno nebáli a vlastně si mysleli, že příběhy o něm trochu zveličují, jak ho tak všichni znali se skleničkou jahodové šťávy a karbanátkem z kapusty v ruce. Pepek zaklepal na klepadlo a zastavil se na svačinu. Protože je to kluk hodnej a znalej etikety, přinesl špenátové víno, co pro všechny případy nesl v batůžku.
A jak se tak řeč nesla, Drákula se zeptal na Pipi. A Pepek řekl, že je stejná jako všechny ženský, že jak není po jejím, sebere se a uteče, a že ho vůbec nechápe, a že je to to samý, co předtím Malá mořská víla a taky Ája. Holky jsou prostě divný.
Drákula tiše poslouchal, míchal v kotlíku kedlubnový zelí a popíjel Pepkovo víno. Poseděli, pokecali, Pepkovi se ulevilo, že ho někdo chápe a zvedl se, že tady půjde. S rukou na klice se Drákula zeptal, jestli se Pipi Pepkovi líbí. Že Drákulovi se totiž líbí, je taková veselá a je jí všude plno. Tak kdyby ji Pepek nechtěl, ukázal by ji v létě vnukovi, co čirou náhodou není upír. Pepek se otočil, řekl, že se mu sice Pipi líbí, ale že je fakt nemožná, tak co s ní. Ale to už Drákula zavíral dveře. Pepek jen špehýrkou zaslechl, že to je otázka, kdo z nich je nemožnej, a zase bylo po spokojenosti.
Capal lesem, sluníčko zapadalo, snědl špenátovou buchtu, co si ráno upekl (on je takhle Pepek fakt šikovném) a mazal z kopce. Nad řekou potkal sedm trpaslíků a ještě si s nimi čutnul fotbálek. Mazaní trpaslíci ho šoupli do branky a on ji celou ucpal. Jednoznačně vyhráli i když soupeři se vztekali, až se jim zakudrnatily vousy.
Za přívozem zahlédl, jak se zrzavá hlava mihla ulicí a poskakovala pryč. Když přišel na zahrádku, všiml si, že popínavej špenát, co začínal nadějně růst u plotu je pocákaný vodou. Podíval se na oblohu. Že by pršelo? Obloha byla bez mráčku. „Záhada“, pomyslel si Pepek a pustil se do zalívání.
Jenže to už byla Pipi se svojí konvičkou s hubičkou ve tvaru kytičky doma. Trochu se o Pepka strachovala a tak byla ráda, když se u něj v okýnku rozsvítilo. Už byl doma. Pepek umanutej.
Ještě jednou se otočila před zrcadlem v nových šatech a šla spát.
A Pepek zalíval a zalíval a v hlavě mu znělo Drákulovo brblání, že to je otázka, kdo z nich je nemožnej a nechápal. Je to přece jasný. Nemožná je Pipi. Jenže mu, do háje, pořád před očima naskakoval její úsměv a neposedné ruce a ten výstřih červenýho trička. Snad by si měl tu vodu pustit na hlavu. Zalívání ho přestalo bavit a tak šel radši spát.
