Tenhle pes není žádný pes. Je to vrozená vada chodidel. Jedna z těch častějších, přesto málo známých. Tento týden je jí ale věnovaný. A tak si oblečte něco žlutého a pojďte se se mnou zamyslet.
Pes equinovarus congenitus. Doba dneska přeje zkratkám, takže PEC. Latiníci vědí, že štěkavé slovo pes je v latině vyhrazeno noze. Ty další přívlastky znamenají, že se jedná o nohu vrozeně vbočenou. Občas se příroda takhle splete. Není to úplně vzácná vada, kdesi jsem zachytila, že se takových dětí narodí ročně asi dvě stovky. Čeština pro tuto vadu používá nepříliš hezký, ale přiléhavý termín koňská noha, v poslední době i golfová noha. Špatné postavení šlach a někdy i kostí deformuje chodidla tak, že by bez léčby tyto děti chodily jen s obtížemi, v těžkých formách postižení vůbec. Naštěstí léčba existuje. Rozhodně je to, jak jinak, běh na dlouhou trať.
Včera na mne na facebooku vykoukl plakátek s heslem "Podpoř žlutou" a informací, že máme v tomto týdnu sáhnout do šatníků, obléci si něco žlutého a poslat do světa svoji fotku. V duchu jsem v myšlenkách proběhla skříň. Jo, něco žlutého se najde a já se asi poprvé připojím k takovému virtuálnímu dominu. Protože taky #PodporujiŽlutou.
Děti a celé jejich rodiny procházejí dlouhodobou léčbou složenou z rehabilitací, polohování, speciálního sádrování, nošení speciálních bot a dlah a často i operačních zákroků. Tahle vada na nás neútočí z médií, co si budeme povídat, je na to příliš "obyčejná". Neohrožuje život, "jen" jeho kvalitu. "Jen" chůzi. Je to hodně? Nebo málo? Rozhodně se rodinám, které takové nožičky dávají do pořádku na nějakou dobu život docela převrátí a motá se mezi ordinacemi, rehabilitací, sádrovnami. Taky mezi ortopedickými a protetickými ambulancemi. A občas drnkne i o nějaký ten operační sál.
O informování se v České republice stará spolek Achilleus. To, že taková skupinka zaujatých lidí existuje a pomáhá těm, kdo zjistí, že jejich dítě si do života nevykročí snadno, jsem zjistila až na facebooku (a pak, že sociální sítě jen žerou čas). Jsem moc ráda, že je místo, kde takové rodiny někde najdou lidskou podporu, informace a rady, že mohou sdílet a nejsou se vší tou nejistotou sami.
Za tu dobu, kdy jsem měla tu krásnou příležitost pracovat v porodnicích, jsem pes equinovarus congenitus v jeho těžké formě viděla třikrát. Naposledy na obou nožičkách své dcerky. Vím, jaké je nosit na rukou v noci miminko, které nesouhlasí s polohováním nožek v sádrových obvazech, jaké je snažit se vyhrát boj s časem a co nejlépe protáhnout zkrácené šlachy, vím, jaké finty použít, když dítko najde šedesátou osmou fintu na to, aby si sundalo dlahy.
Od té doby uplynulo v řekách mnoho vody, z holčičky je opravdová paní, která si tak celkem normálně vykračuje životem. Jen ví své.
Hledala jsem si, jak se teď, o mnoho let později, tahle vada léčí a na www stránkách Achillea zjistila, že je dnes podporovaná "Ponsetiho metoda" jako bezbolestná, neinvazivní, levná a vyzkoušená. Zvědavě jsem si klikla na příslušný web, abych zjistila, že je to právě to, čím prošla i moje dcera. A tak vzkažte všem, kdo se ve vašem okolí s podobnými trampotami potýkají, že funguje. Mohu to dosvědčit a podepsat svou krví skupiny B-. A taky vzpomínkou na první slzy, které jsem kvůli křivým nožkám vyplakala, když bylo dcerce šest a vrátila se ze školy strašně nešťastná, protože prohrála závod v běhu. Ve chvíli, kdy jsem ji utěšovala, jsem byla neskutečně šťastná, protože ten závod mohla běžet.
Od té doby pořád někde lítá a její okolí dnes už nejspíš ani netuší, že to nebylo "samo od sebe." A víte, co ještě můžu maminkám klidně špitnout? Vdávala se v lodičkách na vysokém podpatku. (Sáhla jsem do rodinného archivu, fotka pod článkem je pravá, věřte mi.)
Před chvilkou jsem jí hlásila, že píši tento blog. A že dnes respektovanou Ponsetiho metodou byla léčena už ona.
"Zase jsem průkopník?" byla její odpověď.
JO, spolu s doktory tu smůlu prokopla.
A tak, chcete-li, mrkněte na www.achilleus.cz. A třeba si taky oblečte žlutou.
Blog je aktualizovaný. Tu fotku jsem sem prostě musela dát :-).
