Setkali jsme se letmo. Zvláštní souhrou okolností nám prolétl životem a během několika málo dnů ho zásadně ovlivnil. Jsem si jista, že tento článek by mohla psát řada jiných lidí. Nejsme jediní, jejichž život zásadně ovlivnil. Takových, kouzlem ovlivněných, byly stovky. Seznamte se. Pan doktor Kouzelník.
Narodila se ve znamení blíženců. Holčička. Už v porodnici zamračená. Krásná. Moje. A s vrozenou vadou. Pes equinovarus. Lidově "koňská noha". Oboustranně.
Holčička rostla. Sádrová fixace střídala sádrovou fixaci. Dlaha dlahu. Cvičení cvičení. Věděli jsme, že k operaci dojde. Počítali jsme s několika. Nakonec stačila jedna.
A tak jsme se, tehdy v Ostravě, potkali. Mladý, temperamentní ortoped. A my. Já, ustaraná máma, Ona, tříletá Holčička, co potřebovala opravit nožičky. Přesně tomu rozuměla. To se totiž dělalo kouzlem. A kouzlo zařizoval pan doktor Kouzelník. A protože kouzlení je věc tajemná, Holčička musí spinkat. Kouzlo je totiž věc hrozně křehká a tajná. Kdyby se vyzradilo, přestane účinkovat. A až se Holčička probudí, nožičky budou v sádře. To aby kouzlo nemohlo utéct.
Holčička přijímala kouzlo bez výhrad. Pan doktor byl přesvědčivý, maminka soustředěná a pod bílými sádrami muselo nějaké kouzlo být. Vždyť to všichni říkali. Zamyšlení se u okna dívali na obrázky - rentgenové snímky - a usmívali se. Pan doktor Kouzelník vypadal spokojeně. Asi uměl nějaké nejlepší "Abrakadabra". Holčička ještě nerozuměla slovu skalpel a operace. Kouzlo to bylo. A kouzlem navždy zůstalo. Sádry zmizely, Holčička se postavila na nohy a šlape po nich dodneška. Došlapala k maturitě a teď nechává neviditelné stopy svých začarovaných tlapek na podlaze univerzity. Jde si za svým. Sama. Po svých.
Je to už dávno. Přesto je pan "doktor Kouzelník" každý den s ní. Když vstává a neochotně cape do koupelny. Když tančí, když se jí chvějí kolena před zkouškou. Když stojí na žebříku a maluje si zdi v pokoji. Když kluci na ulici koukají na její, dnes výstavní, nohy.
To setkání bylo krátké. Přesto si Holčička jeho energii ponese celým životem. A já taky. Díky jeho zaujetí a profesionalitě - "kouzlu" moje dcera dnes bez větších obtíží zvládá "život po svých".
Kolik je asi takových dětí? Kolik dospělých? Kolik stovek lidí pan "doktor Kouzelník" dneska provází každodenním pohybem?
Poslední dny vystavily závěrečný účet. Podtrženo, sečteno. Žádná další kouzla nebudou. Žádná další zachráněná chůze holčiček, co rostou do slečen. Odešel. Rychle a předčasně, těsně po padesátém roce.
Odešel a neodešel.
Je v každém kroku mé Holčičky. V každém pohybu všech svých pacientů.
Pane doktore Kouzelníku, nám všem bylo skutečně nesmírnou ctí.
