Bylo nebylo, v jednom obyčejně-neobyčejném světě, kde snad nebylo ani sedmero hor, ani sedmero řek, měla svátek Veronika. V obyčejně-neobyčejném světě se mohou spojovat významné věci snadno. Snad proto to vypadalo, že si Veronika nadělí k svátku ten nejlepší z možných dárků. Děti.
Čekala dvojčata a její okolí (včetně mne) je symbolicky čekalo s ní. V den, kdy volala, že vyráží do porodnice, bylo opravdu Veroniky. Nám, kamarádkám a tehdy už matkám, se to zdálo příhodné. Napjatě jsme si k čekání otevřely lahvinku dobrého červeného.
Ještě jsem nedopila první skleničku, když zazvonil telefon. Víno zůstalo na stole a já jsem měla tu krásnou příležitost dělat Veronice "tatínka" a trošku ji opatrovat na porodním sále. Postávala, polehávala, povídaly jsme si, odpočívala, nadávala, houpala se na balónu i opřená o mne, dělo se všechno, co se tak v době, kdy se dítě chystá na svět, dít může a má. A nejspíš se to dělo dvakrát Před půlnocí, v krátkých chvilkách klidu, usínala únavou. Darovat si děti k svátku nestihla.
Čas se naplnil až po půlnoci, kdy se krátce po sobě přišli na svět. Velcí, zdraví, správně naštvaní na ten divný, barevný a suchý nekonečný prostor. A taky správně udivení a prohlížející si zaujatě mámu. Chlapeček přemýšlivě, holčička zvědavě.
Směla jsem je pár minut okukovat a tak trošku jim vysvětlit, že si tu mámu vybraly fakt dobře. A pak zažívat Veroničin údiv, že děti jsou TAK skutečné. TAK krásné. a TAK dokonalé.
Jak se zvolna dostavovala únava, maminka Veronika usnula na posteli, děti hlídala noční sestra a já šla lehkým krokem domů. Bylo obyčejně-neobyčejné být součástí pohádkové chvíle. Naplnění času. Zrození.
(Věnováno Veronice, jejíž čas se naplnil nepochopitelně brzy.)
