O vnoučatech, babičkách a životní rovnováze. Aneb "Babiprosímtěmohlabysmnetrochuposlouchat?Aspoňchvilkutřeba?"
V naší ložnici, u velkého okna, kterým se dovnitř dívá měsíc, aby sypal spací prášek na očička princezen, tedy na tom nejsprávnějším místě, stojí postýlka.
Je pátek. V postýlce sedí Maja. Naše vnučička, co je jistojistě princeznou. Sotva drží zvednutá víčka, ale spát nechce (jak říká její táta - spánek je pro zbabělce). Mluví. Přesněji řečeno, kulometí. Mluví-mluví-mluví-mluví-(dosaď si, laskavý čtenáři, libovolný počet opakování). Unaveně, ale pobaveně čekáme na to, kdy zmlkne. Je to příliš ambiciozní plán, tak ho za chvilku přehodnotíme a čekáme alespoň na to, až se nadechne. Zdá se, že nepotřebuje ani to. Během neustálého brebentění přisává vzduch ušima. Asi. "Děda", který sedí těsně za mnou se skloní a s vědeckým zaujetím se mne zeptá: "Co myslíš, nemá tím mluvením už teď ošoupanou čelist?" V tu chvíli vnučička zmlkne a dívá se na nás šedomodrýma očima...
...a sakra. Prošvihli jsme položenou otázku a s ní příležitost ujmout se slova. Maja nám dává ještě jednu šanci: "Povídej, babi, jak byla máma malá." Holčička si udělá z prstíků kukátka a opatrně si je přikládá k očím. Rozesměje se krtečkovským smíchem: "Babiško, já tě vídím dajekopohledem /dalekohledem/." Řehní se, až smíchy padá do peřin. Na nás naopak padá usměvavá, velkorysá beznaděj. To děcko prostě neusne. Děda vstane, hlazením malou přilepí k polštáři a blaženě se usměje. Dítě leží a já se pouštím do povídání. O tom, jak měla malá máma úplně stejně proříznutou papulku jako Maja. O tom, jak se od malinkata kamarádila s malou Renatkou, která k nám chodívala spát a nosila si vlastní peřiny. Dneska je z ní teta Renča a Maja se kamarádí s její dcerkou. Je vidět, jak to v Majině malé hlavě myšlenkově víří. Mračí se a na čele je skoro možné jí číst tu nevíru v to, že by máma byla někdy malá. A už vůbec, ale v žádném případě, nemohla být malá teta Renča. Ta je rozhodně tetou od Majina narození, tedy od začátku světa. Únava ale vítězí, síla k přemýšlení už malé, ani ne tříleté hlavě, nezbývá. Blonďaté vlasy se přestávají přeskupovat na polštáři, k dětskému líčku se tulí háčkovaná kočička. Holčička vzdává boj a uprostřed zívání nám ještě stihne dát poslední pokyny: "Umývej si zuby, babiško. Meteleskum. /hned/"
Chvilku ještě posedíme v křeslech. Užíváme si ticho. Moje myšlenky se toulají do času, kdy byla "Majina máma" malá a objevovala svět. A najednou si uvědomím, že vnoučata jsou to, co nás ujišťuje, že život má smysl a v řetězci opakovaných cyklů běží dál a dál. V rovnováze.
Ticho přeruší můj manžel. Navrhuje, abychom šli spát, že Maja bude mít v šest ráno oči a pusu zase otevřenou. Padáme do postelí a snažíme se spát "rychle". Manžel se plete. Maja vstává "až" 6:27. Snad proto že šla spát po desáté.
Z postýlky se ozývá šepotem skoro divadelním. "Koško /kočko/, podí-ej se, jestli babiška špí. Potichušku." Sedám si a vidím ruku nataženou z postýlky. Malá dlaň drží "Košku", která se dívá do naší postele a plní svou roli pozorovatele a periskopu. To vše, prosím, v jednom háčkovaném tělíčku. Na druhém konci "Košky" je naprosto soustředěná Maja. Stojí na špičkách a zaujatě pozoruje "Košku".
Velké dědovy tlapy ji zvedají z postýlky (není to jenom tak, to přijede jeřáb (děda) a vezme těžký kámen (Maju) a...no, dál to znáte určitě sami).
Čistíme si zuby ("Babííí, tenhle zub se nechce čistit, asi nemá čas na blbosti, asi si chce hrát.").
Češeme culík ("Babííí, počebuji /potřebuji/ jen jeden cu-ík /culík/, aby se mi netopila /nepotila/ hlava.").
Oblíkáme kraťasy (Babíííí a povídej, jak byla máma malá.").
Lovím z hlavy vzpomínky, Maja zaujatě poslouchá a zase se mračí. Slíbím jí fotky malé mámy a zatímco hupká po chodbě, vybaví se mi její včerejší rozhovor s mámou:
Maja: Mamííí, babiška říkala, že jsi byla malá jako Maja. Ona kecá, že? Máma: Ne, nekecá. Byla jsem malá a babička je moje máma. Maja: A až budu vypadat jako máma, ty budeš jako Maja? Máma: No ne, to budu vypadat spíš jako babička. Maja (se smíchem): Jaká babička budeš? Babička Jana nebo babička Lenka? Máma: Budu babi Marika, nová babička tvých děti co se ti narodí. Maja: Táta si mne vezme na svatbě? Máma: Ne, táta je můj manžel a tvůj táta. Najdeš si svého manžela. Maja: Jakého? Tátu? .... |
Snídáme, Maja s plnou pusou promýšlí, co budeme nakupovat a pak v obchodě obchází bedny s labíčky /jablíčky/ a nahlas u toho "pase ovečky v zeleném háječku". Neumlčí ji ani půlka rohlíku. Pase dál. Zpívá, dupe a cupe. Pak poskakuje parkovištěm domů a v kuchyni mi vytahuje nákup z tašky. ("Babííí, to je sůl? Tím se soluje, že?")
Pak jdeme do schodů, malá se pečlivě drží u zdi, hrdá na to, že po našem nešťastně řešeném schodišti už smí jít sama. Nahoře se zastaví a radostně se roztančí.
"Babi, babííí, dívej, já už to umím, už umím jít sama. Já už totiž úplně mám tu rovnovázu." Roztáhne ruce, odlepí od země špičku nohy a napodobuje holubičku.
Dívám se na ni. Ano. Rovnováha. Malí a velcí. Nadšení a nadhled. Láska a láska. Rovnováha. Život je pořádku.
