Co se budu dělat lepší. Jsme doma poněkud bohémové. Volně sypané kočičí hračky nás nerozhodí, volně sypané věci lidské jen v míře nadhraniční a věřte, že ta hranice je spíše vyšší. Jenže, když máte doma koťata, všechno se rázem změní.
Že mají kcourci klid ke spinkání? Kdepak, v dané chvíli je u nás celkem 11 lidí.
Pokud, laskavý čtenáři tohoto článečku, myslíš, že nám koťata udělala z bytu kůlničku na dříví, opak je pravdou. Koťata nás přiměla k systematickému uklízení. Hlavně proto, že jsme jimi tak unešení, že to šíříme a šíříme a šíříme. A protože jsme doma všichni extroverti s nakažlivou potřebou se dělit o dobré zprávy (a uznejme, že dvě kouzelná ragdolí koťata jsou setsakra dobrá zpráva), pějeme na ně ódy komukoliv, kdo neuteče dost daleko a je v okamžiku "O" ochoten poslouchat, nebo je alespoň příliš zdvořilý na to, aby utekl.
A tak zveme přátele na návštěvu a oni přicházejí. No a my, to dá rozum, uklízíme (tedy alespoň většinou). To aby se u nás doma nelekli a měli si kam sednout. Ježíšci mají návštěvy rádi. Mají rádi jakýkoliv rozruch. Zrovna dneska u nás pánové Pat a Mat opravovali cosi v bytě - no to bylo úžasné dobrodružství. Kocourci se hnali pomáhat a radit a vůbec se věnovat hostům a dělali to tak intenzivně, že byli vyhnáni do exilu v ložnici, což řešili tak intenzivním řevem a snahou prorazit dveře, že by se nad nimi i kámen ustrnul a Srstka rozplakal, jak jsou to u nás týraní.
Obvykle básníme o kočičích soubojích a tulení a bojích o plyšovou myšičku a o tom, jak si po nás Míšánek umí vyšplhat až na rameno a Ríša se chová jako starší brácha a pečlivě Míšánkovi olizuje uši, jak si hrají, jak papají, jak nás vítají když se vracíme, jak si hrají se zrcadlem a navzájem se zavírají v přepravce.
Pak příjde návštěva (my naleštěno, jednohubky, dobroty), kocourci je příjdou přivítat, Míša nadšeně mňouká a všem vysvětlí, že jsou vítaní a pak... usnou. Většinou návštěvě na klíně nebo někde poblíž, protože nejdůležitější je být v centru dění, což v praxi znamená natáhnout se přes celý gauč. A usnout. Fakt strašně tvrdě. Nejtvrději. To pak kotěti zvednete tlapku a ona mu bezvládně spadne a ani se nepohne, jen si pak nenápadně srovná hlavičku na klíně návštěvy, aby mu bylo pohodlně.
Nejlepší to bylo takhle o Vánocích. Kocourci byli ještě malí a když se u nás sešly rodinné sešlosti, byl nás opravdu plný byt. Kolem pelíšku se spícími koťaty seděly čtyři děti a čekaly, že se naši noví chlupatí přírůstci probudí. A oni dvě hodiny spinkali uprostřed toho mumraje, aby se protáhli a probudili v okamžiku, kdy jsme návštěvu zase vyprovázeli. Pak se s vervou pustili do objevováná a sourozeneckých bitek.
Někdy mám pocit, že na to mají nějaký tichý, námi lidmi neodhalený plán. Běhají za námi po bytě, radí v kuchyni, skáčou na linku, protože je pro ně neodolatelné jak teče voda do dřezu (a na linku samozřejmě nesmějí), nosí nám hračky, dožadují se mazlení, lezou do skříněk, prostě lumpačí. A pak zazvoní zvonek, kočky metelí ke dveřím, přivítají návštěvu, pořádně si ji prohlédnou, najdou si hezké místo k odpočinku, chvilku nás všechny způsobně pozorují... a usnou.
Návštěva tak odchází s pocitem, že ragdoll je opravdu neuvěřitelná kočka, protože je táák hodná, jak to v životě nikde neviděli. Povídají o lumpárnách svých koček a koček svých přátel i nepřátel (kočka je kámoška vždycky) a naše Ježíšky si už navždycky zařadili do škatulky "neuvěřitelně-hodná-kočka". No a když je konec povídání, káva vypita a loučíme se u dveří, kocourci se protáhnou, rozlepí oči, zkontrolují, jestli návštěva opravdu odchází a začne obvyklé blbnutí koťat.
A my odneseme talíře a skleničky a v uklizeném bytě s úsměvem pozorujeme blbnutí koťat. Chcete ragdollka? Doporučuji. Naučí uklízet i chaotiky, na veřejnosti se chová skutečně ukázněně už od útlého věku a spinkat umí na libovolném klíně. Zejména, je-li s ním spojena hladící a škrabkací ruka.
