Nazrál čas, okolnosti se sešly tak, jak měly. Četli pro Davida. Své okouzlující prostory nabídlo Muzeum Františka Skopalíka v Záhlinicích. A tak jsme tam společně strávili čtvrteční večer. Lidé, pejsek Eny a na konci i kuřátka.
Tohle mé povídání není žádná reportáž. Jen si tak dovolím chvilku veslovat na klávesnici vlnkami svých vlastních dojmů a přidat pár postřehů z teplých mělčin své potřeby poděkovat těm, kdo si ve čtvrtek (nejen) udělali čas a pomohli vytvořit až hmatatelně milou atmosféru vzájemné blízkosti.
Psát o Davidovi jeho rodině není zas tak snadné. Téma je to vážné a (co si budeme povídat), i kdybych se o lehkost snažila jako divá, happyend prostě nevytřískám. Každý text, ať už z těch, které znáte z blogů, nebo t těch tiše ukládaných do virtuálního cloudového šuplete, hluboce zasahuje do jejich soukromí. Nad každým trávíme společný čas, rozhodujeme se, jestli je to "tak akorát".
A jestli je nelehké postupně psát, pak poskládat najednou všechno na hromádku, přebrat a sestavit příběh do čtecího večera, to byl teprve oříšek. Ořech přímo kokosový. Posílali jsme si program tam a zpět, zkracovali, přidávali, přemýšleli. Oslovovali spřátelené "duše" s podobnými hodnotami, ať už Davida znali nebo neznali. A tak se nakonec četly moje blogové i neblogové texty, k tomu se zpívalo a vzduchem vznášelo malované hedvábí, jako symbol ztracené lehkosti pohybu.
Četli lidé k tomu nanejvýš povolaní, hereckou zkušeností vybavení. A šlo jim to moc dobře, dokázali textům vdechnout zaujetí i lehkost, napětí takové, že sál přestával dýchat a za chvíli zas všechny rozesmát. Skvělé písničky a hedvábné vlání pomohly občas si vydechnout nám všem v sále i těm lidem, kteří si nás pouštěli z internetu. Vysílali jsme totiž živě. Ale o tom později (to jsem totiž dostala blbej nápad...a...).
V závěru, když už bylo dočteno, dozpíváno, uklizeny krásně malované šátky, když byl na zdi poslední obrázek prezentace, přišly dvě milé radosti. Jaro nám přišla popřát opravdová kuřátka podřimující v ošatce a hlavně - směla jsem v ruce podržet symbolický šek, jímž organizátor akce (Městské kulturní centrum Hulín) předává na transparentní účet bez tří desetikorun osm tisíc. Tolik se vybralo na dobrovolném vstupném. Řeknu vám, byl to jeden z těch řídkých okamžiků, kdy jsem se ráda nechala vyfotit.
No a pak se ještě u kávičky, sklenky vína a dobrot, které účastníci čtení přinesli (nelitovali svého času nejen na to, aby přišli, ale ani na to, aby se postavili ke kuchyňským linkám a přinesli krabičky s neuvěřitelným mlsáním), dlouho povídalo.
Dobře to dopadlo a já jsem upřímně ráda. Za Davida. A nejen za něj, taky za ty, kdo se, povzbuzeni jeho příběhem, ozývají jemu, mně i dalším lidem. Zkoušejí opatrně otevřít své dveře, aby mohli ke světu. A svět k nim.
David na "svém čtení" být nemohl. A tak jsem dostala ten "nevinný" nápad, že mu do pokoje přeneseme nás všechny živým přenosem. To přece dneska není problém, že? To se jen klikne na kamerku na facebooku nebo youtube...a už to jede. To už jsem viděla, umí to každý teenager. No jo, to mne ale ani v záblesku nejživější fantazie nenapadlo, že to nebude jen tak. Záhlinické muzeum je totiž muzeem se všemi atributy. Prostor tak silně prostupuje čirá historie, že si místa nevšimli ani mobilní operátoři. Prostě tam není signál. Vůbec žádný. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit a do sálu "nahnala" svého muže, ostříleného ajťáka. Byla jsem přesvědčená, že ho najde. No, nenašel. A měli jsme další oříšek. další kokosák.
Pak nastalo dvoutýdenní hledání řešení, sbírání antén, motání drátů, sponzorské "půjčení" připojení, propojování, instalování, testování. Zkoušelo se, jestli se povede spojit videomůstkem s Davidem a Dášou, kteří nás chtěli pozdravit a jestli se povede přenést mu večer domů. Nakonec jsme zadrátovali, co se dalo a vše se docela povedlo. A tak jsme sdíleli atmosféru večera nejen s Davidem, ale třeba taky s Marťou v Irsku, Majkou v Praze a několika dalšími, kdo si na vysílání klikli. Četli jsme pro Davida, povídali si s ním a byli u toho všichni spolu. A tak to mělo být.
Poděkování patří: Městskému kulturnímu centru Hulín, poskytovateli připojení Cyrilek.net a těm, kdo program naplňovali a spolutvořili. Jitce Jarmarové, Janě a Radkovi Štěpánovým, Marice a Mirovi Michajlovičovým, Soni Drábkové, Pavlíně Skácelové, Aleši Vitalíkovi. Taky technické podpoře Janovi a Janovi Pšejovým, Mirovi Svarovskému a Sašovi Michajlovičovi. A všem, kdo vařili, pekli, pomáhali...
*****
P.S. Až se z toho vzpamatuji, určitě přidám "korektní" reportážičku. Ale - řeknu Vám...nevadí mi organizovat jakékoliv akce a dělám to ráda. Nevadí mi ani postavit se před plný sál lidí a přednášet, nevadí mi občas probírat z letargie studenty (to mi teď dokonce trochu chybí), ale nabídnout lidem vlastní texty "tváří v tvář", to je něco úplně jiného. Tolik nejistoty jsem necítila snad od středoškolských tanečních.
