Svět mojí vnučičky Maji je pohádka a pohádky jsou platnou částí její skutečnosti. Velikýma očima okukuje svět a nepopsaný mozek sytí a sytí. S kouzelnou přímočarostí objevuje, svět si přivlastňuje a pro nás každodenní rozsvítí
Víte co? Už je to tady. Proč? Proč a proč? Pamatujete si to od batolat? Vlastních dětí, vnoučat, sourozenců, sousedů, kdekoliv? Proč-časí je někdy kouzelné, někdy náročné, ale vždycky krásně praštěné.
Proč a proč a proč jsem dneska od Maji slyšela poprvé (zvládla se mne asi desetkrát zeptat, proč nepustím bráchu na zem). S mírnou škodolibostí jsem popřála rodičům pevné nervy. Živě se mi totiž vybavilo, že Majina máma byla v disciplíně "pročismus na výdrž" excelentní.
Rozhodně nás čeká období skvělých zážitků a vděčného materiálu na blogové povídánky. Tak rychle, Dneska ještě jedno před-pročové povídání. O pohádkách.
Maja pohádky miluje. Začali jsme Červenou Karkulkou a hezkých pár týdnů začínala každá návštěva překotným hrabáním v krabici a radostným křikem: "Maja ma Kakujkůůů, babiško čítej /Maja má Karkulku, babičko čti/". A tak jsme řešili ty velké oči, uši a zuby a myslivce, co páral břicho, zašité kamení a závěrečnou oslavu s bábovkou a vínem. Pak přišla "Peníšková loupka /perníková chaloupka/, na níž je nejzajímavější, že Jeníček zavřený v chlívku plakal. Kolem Vánoc začala Maja ujíždět na krtkovi. Jo, řeč je o tom krtečkovi, který se už v roce 1957 lopotil, aby měl své kalhotky s kapsam a o šedesát let později frčí jako za mlada.
"Babičko, putíš k-teška /pustíš krtečka/?" No, co bych pro tu panenku okatou upovídanou neudělala. Startuji počítač, snažím spojit s televizí a nedaří se mi to. Maja mi sedí na klíně a účastně sleduji moji marnou snahu. "Babiško, ty to neumíš?" (Tedy, i to dítě už odhalilo můj nedostatečný intelektuální potenciál a lomí rukama.) "Babiško, kdo nám pomůže? Dedešek /dědeček/?" Směji se a souhlasím. Dědeček opravdu pomůže a Maja poskakuje. Ptám se, kterého chce krtka a Maja jásá a běhá po obýváku: "Avajíško, avajíško, avajíško...avajíško...avajíško" (sakra, co je avajíško??)" Pouštím krtka a kalhotky a Maja upozorňuje, že teď přijde zlá housenka, teď ježek učeše, že kalhotky mají kapsy. Díváme se ještě na krtka a autičko a pak přijde díl s vajíčkem. Maja se rozzáří a rozjásá "Avajíškooo, avajíškooo. Babiška pustila Majovi Avajíško" A tak zjišťují, že se sháněla po dílu Krtek a vajíčko. Hurá. Zvládám zase nový překlad z Majovštiny.
Po "k-tkování" jdu vařit a Maja zatím na zemi v kuchyni krmí plyšového medvěda. Asi pochopila zákonitosti přírodního výběru, protože mu dává ...panenky. Velkou, malou i to miminko. "Babiško, di-ej, Béďa papá". Ach jo...
Když medvěd slupl celou rodinu jako hrstičku malin, přišel čas, aby se Maja a krabičky s jídlem vrátili k mámě, tátovi a maličkému miminku - "báchovi /bráchovi/".
Maje se nechce, žadoní ještě o jednu pohádku a zuřivě začne hrabat v krabici knížek. Nespokojeně vyhazuje jednu za druhou a tak zasáhnu. Ptám se, jestli chce Červenou Karkulku. Nechce. Tak Perníkovou chaloupku. Nechce. Tak Makovou panenku. Nechce.
Už nevím, sedám si a tiše ji pozoruji z křesla: "Majo, jakou chceš tu pohádku?"
Malé ručičky se zastaví s knížkou v ruce, modrá kukadla se ke mně zvednou a zvonivý hlásek naléhavě říká "Babiško, četi pojáku /přečti pohádku/ o opíchané picezně."
Nevěřím svým uším. Fakt chce pohádku o opíchané princezně?
Jo, chce a po Majovsku mi to zopakuje ještě třikrát. Nebo třicetkrát? Ani nevím.
Pak už mi ale šplhá na klín a spokojeně otvírá knížku, kterou tak odhodlaně hledala. "Opíchaná picezna" je hned na úvodním obrázku. Spokojeně tam totiž, s kapičkou krve na prstu, podřimuje Růženka. Jo, ta pOpíchaná. Šípková.
