Kdo by neznal "Řiditele autobusu", že? Ale to bylo tak všechno, co jsem do čtvrtečního podvečera o The Tap Tap věděla.
Znáte ty dny, kdy byste nejraději na nic nesahali a pro bezpečí své a svého okolí nic nedělali? Dny, kdy si hned ráno zabouchnete klíče v autě (navzdory tomu, že to prý nejde), zapomenete si peněženku, vylijete kafe do klávesnice, kdy skartovačka nefunguje a tak pečlivě roztrháte na maličké kousky originál důležitého dopisu? Pak při inventuře katastrof zjistíte, že je sotva devět hodin? Tak takový den jsem dneska měla já. Den "způsobím-konec-světa".
Před šestou večerní jsem se, ještě s telefonem na uchu, coby celodenní působitelka-konce-světa v nejvyšší formě, hnala na koncert. Kromě šály jsem měla na krku namotané dva metry beznaděje a v kapse kilovku pocitu zmaru. Jenže ten koncert byl vyvrcholením "dne bez hranic", akce, která na celý den tak trochu setřela hranici mezi světem zdravých a postižených. Chtěla jsem tam být.
Rodina na mne trpělivě počkala, pozdravili jsme se s přáteli, v předsálí se smáli a povídali si lidé se skleničkami vína v ruce. A pak si našli místa v "modré zóně" sálu a usadili se. Po nezbytných oficialitách a předávání symbolických šeků "TO" začalo.
Otevřela se opona a na pódiu stáli a seděli The Tap Tap.
V kapele, jejíž členové sami sebe označují za "postižené hudbou" stojí, sedí a na vše možné hrají studenti a absolventi Jedličkova ústavu. Lidé se zcela zjevnými, nepopíranými (a nepopiratelnými) handicapy. Lidé, kteří o tom, že život není peříčko, vědí své.
Před šestnácti lety napadlo jejich kapelníka Šimona Ornesta, že by mohli zkusit hrát. Začali a hrají dodnes. Písničky se svižnou muzikou a s texty se šmrncem, který se na postižení dívá s nadhledem a bez patetického kýče.
Nebudu nic zastírat, během prvních dvou skladeb jsem se současně smála a k tomu mi bylo do pláče. Snad ani ne tak kvůli The Tap Tap na jevišti, ale možná spíš kvůli tomu, jak si dokážeme každodenně komplikovat život věcmi a situacemi malými, nepodstatnými, řešitelnými.
Z pódia se do hlediště hrnula až neuvěřitelná směsice velmi příjemné muziky, energie, nadhledu a věcného přístupu k postižení. Písničky i komentáře The Tap Tap pojmenovávají situace bez sebelítosti a bez patosu, zcela přímočaře a otevřeně. Funguje to bezchybně. Pomyslná brána mezi "námi a jimi" se společně s oponou otevřela zcela dokořán.
Zpěváci i moderátor nás bavili z vozíků, klávesák sedící na vozíku na svůj nástroj neviděl, každý z muzikantů "má své" v čarách osudu. A všichni mají to "postižení hudbou" a ochotu se rozdávat. Sednout a najet do autobusu a jet 300 kilometrů, aby zahráli. Aby nás přiměli se bavit a přemýšlet, aby pomohli místním postiženým dětem k novému autu. Taky mohli sedět na zadcích doma a nadávat na svět. Nesedí. Nenadávají. Rozdávají se s neuvěřitelnou věcností.
Příště už budu vědět. Najdu si je a zajedu za nimi. Nevím, jestli se mi to povede na jejich nové divadelní představení Nefňuka, ale možná přijedou někam na Moravu v rámci turné "Na černo", kde se písničky spojují s hodně černým humorem (odkazy pod článkem). The Tap Tap totiž tvrdí, že právě humor otvírá cesty ke komunikaci o věcech vážných. A za svým názorem si všichni účastníci turné sedí.
Konec světa se zkrátka nekoná.
Kdyby vás zajímalo víc:
web kapely - http://www.thetaptap.cz/
Turné načerno - http://www.tttnacerno.cz/
Nefňuka - http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10691?t=2016-04-24-19-00
Videa:
Reportéři ČT - https://www.youtube.com/watch?v=z7AIsYST7Gg
Řiditel autobusu - https://www.youtube.com/watch?v=8qacVvm-8ao
Moje volba - https://www.youtube.com/watch?v=qQQQhmyPCjo
(Hledala jsem písničku Vrba, ta mne totiž "dostala" hned úvodním "Stěžoval jsem si vrbě, že je mi dneska blbě", ale zatím se mi nepovedlo najít. Je prý nová. Tak si na ni počkáme.)
(Poznámka autorky: 17. března, v den koncertu by měla narozeniny moje máma. Od rána se mi to intenzivně připomínalo a posouvalo náladu do našedivělých odstínů. I ona žila dlouhé roky s handicapem. I ona byla nepostižená. A ze setkání s The Tap Tap by zcela určitě "řvala smíchy" s pro ni tak typickou, nakažlivou radostí. Snad proto si dovolím toto povídání věnovat právě jí.)
