Tehdy byl taky advent. Mé starší dceři byly dva roky, mladší nebyla ještě ani v plánu. Bylo krátce po Sametové revoluci a postupně jsme zjišťovali, jak se žije dětem v dětských domovech a lidem v ústavech. Stala jsem se součástí party, která objížděla před Vánoci dětské domovy a muzicírovala. Dostala jsem se k tomu jednoduše - potřebovali zdravotníka, který má čas. A tak jsme vyrazili.
http://www.dreamcatcher.cz/upload/obrazek/original/Logo.jpg
Na téhle partičce bylo zvláštní to, že vlastně všichni její členové měli nějaký zdravotní handicap. Nepsanou autoritou byl Honza. Všeuměl. Nikdo mu neřekl jinak než Kraťas. Hrál dokonale na kytaru a skvěle zpíval. Bylo ho všude plno a děti ho milovaly. A když mrkl očkem a usmál se, ležely mu u nohou i všechny ženské z okolí pěti kilometrů.
No, u nohou. U protéz. Kraťas měl od devatenácti let jednu nohu amputovanou pod kolenem, druhou nad kotníkem. Když jsem ho poznala, bylo mu o deset let víc. Ženatý táta dvou malých dětí vyměnil horskou turistiku za ježdění na kole. Byl rehabilitační pracovník, práce maséra ve stoje mu nedělala dobře, tak zakotvil v ergoterapeutické dílně v rehabilitačním ústavu. Učil lidi po úrazech znovu používat neposlušné ruce. Tam jsem ho taky poznala. Tam taky vzniklo volné muzikantské seskupení do kterého Kraťas tu a tam přibral nějakého klienta z rehabiliťáku. Říkali si Bratříčci.
Když jsme s Bratřičky vyrazili na spanilou jízdu po domovech, připadla mi, kromě moderátorské a zdravotnické, taky reportérská role. Jela jsem totiž v autě s Kraťasem a ten cestou mudroval, kdože bude psát ty tiskové zprávy a kroniku. Otočil se na mne: "Co jsi měla ze slohu, Janino?" Přiznala jsem jedničku. "A z diktátů?" Přiznala jsem druhou. A dostala funkci. Kraťas v dětských domovech dokázal kouzlem osobnosti přesvědčit personál, by mne pustil k psacímu stroji a zatímco se ostatní vyblbovali s dětmi, datlovala jsem podklady pro noviny a tiskovky. Kronika, to bylo jiné kafe. Ta se psala pěkně ručně, přímo krasopisem.
Situace v domovech byla tenkrát tristní, z každého jsme si všichni chtěli odvézt polovinu dětí domů. Samozřejmě to nešlo. Tak jsme aspoň o všem mluvili a psali. Tedy já jsem psala a Kraťas mluvil. Jednu z tiskovek jsem datlovala s asi čtyřletou holčičkou na klíně. Prostě se ode mne nechtěla hnout. Večerní program byl skvělý a Bratříčci pak vyhlásili večerní poradu. Co budu zapírat, vybalili jsme kofolu a rum, hubama zachraňovali svět a vymýšleli, jak dostat děti z domovů do rodin. Zmohlo mne to. Emoce, cesty, kofola a rum. Stočila jsem si pod hlavu bundu a usnula v koutě. Vzbudil mne Kraťas, dloubal mi prstem do nohy: "Hele, Janino, já bych šel na záchod". Nechápavě jsem na něj mžourala. Usmál se tím svým nakažlivým úsměvem: "Buď mi půjč levou nohu, nebo se zvedni - ležíš mi na té mojí. Připnul si protézu, odkráčel a já se připojila do už rozesmátého kroužku. Terezka - drobounká čtyřicátnice s následky po dětské mozkové obrně. Jirka se zbytky zraku. Těžký diabetik Dan.
Když se Kraťas vrátil ke stolu, mávl na mne. Nelíbil se mu článek připravený pro noviny. Padl na mne sentiment a tak jsem, kromě povídání o dni v dětském domově, psala o Bratříčcích. Že by mohli, vzhledem ke svým zdravotním komplikacím, sedět doma. Ale že nesedí. A že Kraťas tančil s dětmi noha-nenoha.
"Přepiš to, Janino", řekl mi jednoznačně. "Žvaníš nesmysly, piš o děckách a s tím patosem běž do řiti."
Nepostižení...
