Příběhy matek a dcer totiž bývají často těsně spoutané. A tak, jak dobrá matka dokáže děcko chránit do roztrhání těla, ta špatná ho dokáže na celý život rozcupovat. V době, kdy mi Patricie psala, pro mne její příběh končil.
Příběhy matek a dcer bývají častou svázané. A tak, jak dobrá matka dokáže děcko chránit do roztrhání těla, ta špatná ho dokáže rozcupovat. V době, kdy mi Patricie psala svůj dopis (tady je: http://majova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=360018 ) a kdy pro ni její příběh začínal, pro mne končil. Chtěla jsem věřit, že se dokáže vymknout z rodinných pout. A byla jsem si jista, že už ji nikdy nepotkám.
A pak jsem po letech potkala její matku. Nebylo to pracovní setkání a bylo vlastně z druhé ruky .Jenže svět je malý. Svoje zkušenosti z hospody U Dvou Draků mi začala nosit neteř, která tam o víkendech běhala s pivem, aby si přivydělala při studiu. A historky o vadnoucí dávno-ne-krásce, která do sebe jednou lámala panáky jako dřevorubec a jindy jemně otáčela sklenkou vína v ruce (to podle toho, jakého partnera zrovna měla), jsem dlouho nechávala protékat mozkem z jednoho ucha do druhého...a ven bez větší pozornosti. Madáma. Tak se jí U Dvou Draků říkalo.
Že "Madámu" znám mi došlo až tehdy, když se jí neteři zželelo a půjčila jí peníze. Nebyla to žádná likvidační suma, pětistovka, ale to víte, pro studentku jsou to velké peníze. Madáma prý potřebovala peníze jen na pár dní a hrozně to spěchalo. Plakala, že si nemůže dovolit právníka, aby zachránila své poslední dítě. Nejdřív jsem vyčinila sestře, že z dcery vychovala naivku schopnou naletět pravděpodobné alkoholičce. Pak jsem ujistila neteř, že pětistovkou toho právníka fakt nezachrání a poptala se, jak to tedy má Madáma s dětmi. Měla tři. Nejméně. A žádné z nich nikdo v okolí neznal. Povídalo se, že nejstarší dcera žije kdesi u Náchoda, mladší synové od matky utekli. Jeden k otci, druhý do Klokánka. Pak už stačilo pár otázek a Madáma měla tvář. Tvář Patriciiny matky. Tvář matky týraného dítěte, které na počátku dospělosti uteklo ode všech a ode všeho a vlítlo přímo do vlastního vztahu a do mateřství. Jakpak se jí asi daří?
Madámu jsem potkávala několikrát měsíčně. Většinou to bylo ve čtvrtek, to jsem cestou na jógu občas přecházela křižovatku blízko místa, kde bydlela. Nosívala minisukně a hluboké výstřihy, pohupovala se na vysokých podpatcích ze strany na stranu. Většinou jsme na sebe lehce kývly, když jsem ji míjela v teniskách a s batohem. A někdy ani nekývly.
Nebudu ze sebe dělat lepšího člověka, než jsem. Příhodám od Dvou Draků, v nichž Madáma hrála roli, jsem začala věnovat zvýšenou pozornost a občas jsem se přistihla, že o ní i přemýšlím. Zkoušela jsem si vybavit příběh její dcery Patricie a byla jsem ráda, že utekla kamsi na konec světa. Jak se tam asi má? A kolik už má vlastně dětí? Zůstala u dvojčat? Netušila jsem.
Až do okamžiku, kdy jsem cestou do jógy míjela na přechodu Madámu a vedle ní jdoucí vysokou, štíhlou ženu s kočárkem. Patricii. Následující čtvrtek jsem to nevydržela a oslovila ji. Zastavila se se mnou a s podivnou srdečností mi sdělovala, že teď žije u mámy s malou Haničkou. S Patrikem se nedalo vydržet, běhal za každou sukní a ke všemu jí sebral dvojčata. A ona-aby-teď-lítala-po-soudech-jak-blbá.
Ke Dvěma Drakům chodily pár týdnů spolu. Madáma i Patricie byly vždycky středem veselé, proměnlivé společnosti a jen zřídka za sebe platily.
A pak jednou přišla Madáma sama. Patricie kamsi zmizela.
Ve čtvrtky ji pořád potkávám. U přechodu čekává v kratičké sukni, s hlubokým výstřihem. Za ruku ji držívá Hanička.
Patricie se prý za malou občas zastaví.
Spirála se dostala na další úroveň. Do další generace. Ne, radost opravdu nemám.
