K ústním maturitám odcházel ve středu. Jak se má. V obleku. Když jsem v úterý tu košili žehlila, v mysli se mi rozběhl "sestřih" předchozích let.
Všem se nám výrazně ulevilo o pár dní dřív. V pátek, když přišly výsledky státních maturit. Všechno se povedlo, prošel. Uf, dobře dopadl i ten (z mého pohledu) nejrizikovější "didakťák" z češtiny. Znám jeho přístup k rodnému jazyku a je...řekněme eufemisticky...volnomyšlenkářsky kreativní. S manželem jsme si večer přiťukli na "úspěšný první poločas" a podruhé na to, aby dokázal zabojovat o ústní.
Když jsem mu v úterý rovnala košili na židli, blížila se půlnoc a já se musela sama sobě usmívat, že mne ten zítřek zneklidňuje. Že tomu dvoumetrovému chlapovi s pořád trochu dětskou duší moc přeji, aby si zažil opravdový úspěch. Sám za sebe.
Přišel před (téměř) pěti lety. Měl se svým tátou domluvené doučování z matiky. Blížilo se pololetí a s ním to vypadalo neslavně. Syn mého manžela. Necelých patnáct let, devátá třída, už tenkrát metr osmdesát (nejméně). Taková ta tyčka co nechápete, že se nerozloží při chůzi. Teenager. Přišel o hodinu později, než byli domluvení. Už jsme ho skoro nečekali, telefon nebral. Najednou zvonil u dveří.
Na gauč se spíš poskládal, než že by si sedl. A oznámil nám, že u nás zůstane bydlet. Poslechli jsme si jeho přerušované vysvětlení a oba věděli, že "jen" došlo k očekávatelnému. Jen, do háje, takhle v devítce před pololetím?
A tak jsem se, ze dne na den, stala macechou na plný úvazek. Ne, že bych to plánovala. Ne, že bych o to jakkoliv stála...
Pár týdnů na to jsme seděli všichni v Pedagogicko-psychologické poradně. Safra, jakou školu? Kluk je chytrý, známky má fakt mizerné, duši na cimprcampr. Chtěl na internát. Utéci od všeho. Od matky, od otce, od tlaku, od toho, že nemá kamarády, od sociálek a soudů. Vlídná psycholožka doporučovala rozhodně střední školu. Malou, co "nejrodinnější", rozhodně ne internát. Klid. Teenager trval na internátu. Vztekal se. Nakonec jsme se domluvili, že zkusí první ročník na škole, kde bude moci bydlet doma. A když na tom bude za rok trvat, prostě školu vymění a my mu s tím pomůžeme. Dvanáct měsíců života se nám všem nakonec zdálo jako dobrá cena za stabilitu. Za rok už nikam přecházet nechtěl. Byl z něj zabydlený puberťák, který se nám vytahoval před očima až přeskočil dvoumetrovou "laťku".
Hledala jsem se v roli macechy a stala průvodkyní (jo, taky správnou vztekající se macechou, když "se to neuklidilo", když "se to nenaučilo", když "ještě byl čaaas" a když "se to nestihlo"). Doprovodila jsem ho do tanečních, a to hned dvakrát. Na florbalové zápasy, obdivovala první dres, když se stal rozhodčím.
Kdykoliv se pokoušel vyrobit nějaký průšvih, praskl dřív, než se mohl rozvinout do opravdové komplikace. Měl pocit, že máme nadpřirozené schopnosti a on smůlu. Netušil, jaké má neskutečné štěstí a že ho někdo nahoře nejspíš pečlivě ochraňuje (díky, babičko Jitko). Ale taky sám neuvěřitelně zabral, ušel,uběhl a občas překlopýtal obrovský kus cesty.
Po dlouhém rozhoupávání udělal řidičák a stal se služebně nejmladším řidičem v rodině. Ti u nás řídí povinně, kdykoliv někdo někam jede. Když jsme se chystali na jeho maturitní ples, vezl mne od kadeřnice. Zaparkovali jsme, vypnul motor a nehnutě seděl v autě. Zjevně ho něco trápilo a nevěděl, jak to říci. "Jani, kluci ve třídě neví, že nejsi moje máma." Rozesmála jsem se úlevou, jak jsem tak čekala nějakou "jobovku" a ujistila ho, že jim to na plese opravdu říkat nebudu.
Dostal maturantskou šerpu, zvládli jsme rodinný waltz. Maturitní období mohlo začít. Prošel jím, proběhl, prolítl a prodrncal se. To podle předmětů, nálady a únavy. Na střídačku.
V to předmaturitní úterý jsem mu rovnala košili na židli a oba s jeho otcem jsme se snažili držet uklidňující výraz. Teenager nechtěl jít spát, chodil po pokoji (pořád je to to takové bidlo hubené, že úplně slyším, jak mu při rychlejší pohybu chrastí klouby) a vysvětloval nám, že zítra bude maturovat. On, který si myslel, že skončí někde na učňáku, protože je hloupý.
"Udělej mi radost...a odmaturuj", řekla jsem mu, když jsme ho konečně ukecali, aby si šel lehnout.
Odmaturoval. Na odborné škole, v perspektivním oboru, který ostatně sdílí se svým otcem. A já se musela upřímně smát, když se spolužáky přebíral maturitní vysvědčení. Rozkolíbaní kluci, co se ošívali v saku, ale se složkou s vysvědčením se najednou dokázali na (sotva zachytitelnou) chvilku tvářit důstojně.
Slavnostní oběd. Rozhodování na kterou vysokou se zapsat. Výběr letní stáže. Zápis "na vejšku", přihláška na kolej.
Pomaturitní praxí se kruh symbolicky uzavřel, protože ho přivedl do míst, kam se chtěl původně "vypařit na intr". Jen v jiném oboru.
V září vyprovodím "do světa" na vysokou školu třetí dítě. Ještě pořád bude Teenager. Ale už to bude jednoznačně na něm.
"Hlavně musíme koupit velký batoh, abych mohl domů vozit špinavé prádlo a odvážet si jídlo." Říkal mi to napůl žertem a napůl zamyšleně, když jsem přemýšlela, co bude asi potřebovat.
"Jasně, pračku zapnu vždycky v okamžiku, kdy vypneš sekačku", odpověděla jsem mu s pohledem upřeným na trávník na zahradě."
Vysokoškolské embryo se zatvářilo nečekaně vážně: "Domluveno."
Věřím mu. Vždyť letos si vyzkoušel, že může být Vítěz. Kdykoliv bude chtít.
---
Už nějakou chvíli si říkám, že je čas vrátit se ke své zkušenosti s nevlastňaty a celou tou mašinerií kolem nic. A nejspíš jsem ani nemohla najít lepší "první díl" svého občasníku. Vždyť jsem macecha na plný úvazek už zhruba pětiletku.
