Vlastně to bylo ještě trochu jinak. Máma žíká cák. To mi totiž jako výkladový slovník posloužila Maja Papaja. Mudrlantka, která bude mít od zítřka za měsíc dva roky.
Otevře oči a současně pusu. Když nejí, tak mluví. Vlastně mluví i když jí. To jen, až nás potkáte, zmlkne a bude si vás pozorně prohlížet. Modré oči, blondaté vlasy, holčička jako z obrázku Heleny Zmatlíkové. Jakmile se rozloučíme a ona vám zamává, zase spustí. Cokoliv. Hlavně pořád.
Slova se z Majina vlastního jazyka mění do normální češtiny, přibývá pádů a časů a tvarů občas úsměvných. Melena, jak by řekla její babička.
Už i ten nočník vzala na milost a teď a ním lítáme všude. Dneska jsme ho lovili z tašky v obchodě. Vyčůrala se vzorně. V Decathlonu přímo vedle postaveného stanu. Spokojeně se roztleskala nejen ona, ale i kolemjdoucí nakupující. "Babi? Bobojek!" (bombónek, nočník je znalosti pořád nová, tedy je příslušná událost mírně honorovaná). Bombonek jsem neměla...
...ale vrátilo mne to o pár dní zpátky. Do krátké chvilky, kdy u nás pobíhala po zahradě. ("Babi, divej, kyti...to je kyti...divej, kyti...(Ano, Majo, je tam kytička). Babi, nahože pipi divej...divej, babi, pipi...pipi...tam je...divej (Ano Majo, je tam ptáček) Babi, Maja utika...babi, Maja nemá boty...babi, babi, babiko...kolovrátek slov drnčel, až jsem přemýšlela, kdy to mrně dýchá.)
Když důležitě usedla na nočník nepřestala: "Babi, čuám (čurám), syšíš (slyšíš)? Posoucháš (Posloucháš)?" "Ano, Majo, poslouchám." Načuráno, zatleskáno, uklizeno. Maja poskakuje "Hujá(hurá), babi dá bobonek. Vstávám a situace se mi zdá kritická. Bombonky u nás nejsou, Maja je běžně nedostává, tak nemám zásoby. Čokoládu máme jenom hořkou. Safra...
Pak mi padne zrak na zlatou krabičku, která zůstala na poličce. Dostala jsem ji k narozeninám. Pralinky. Pravé, belgické, parádní. Rozbaluji a jak je teplo, pralinka se nedá rozlomit. Šoupnu ji rychle malé do pusy celou a oddechnu si.
Sedíme na lavičce, štěbetání na chvilku ustalo, maličká pusa se zabývala čokoládou, oči vykulené... během deseti minut se vyčurala celkem čtyřikrát.
Když pro ni přišla máma, přiznala jsem se k čokoládovým hodům a ještě chvilku jsme povídaly. (Maja si paralelně povídala taky a my ji mimoděk přizvukovaly, pak chvilku pozorovali, jak s panenkou "cvičí" Padla žižička do kafička (spadla lžička do kafíčka), přičemž panenku nořila do imaginárního bazénu a pokaždé s ní řádně práskla o zem.)
Když se přišla usadit za námi ("Babi, dej boti, mama žikala domu."), její máma zrovna navrhovala, že bychom si společně zajeli na bazén. Chvilku jsme mudrovaly kam. Chropyně? Hulín? Na celý den někam dál? Maja se na pár vteřin odmlčela a dívala se na mne a opravdu důrazně pronesla: "MÁMA--ŽÍKÁ--CÁK."
A bylo to jasné. Už jsem věděla, že to, o čem se celou dobu bavíme, je bazén.
Dneska je u nás malá "na výletě". Končí den. Usnula nejspíš v polovině "pádu" do postele, hned poté, co jsme si dočetly Červenou Karkulku ("Maja veme /vezme/ Kakujku a deme, babi.")
A my si s dědou užíváme blaženého ticha. Do rána, kdy otevře oči a pusu současně, odevzdá spací deku a řekne si, co by chtěla k snídaní.
Dítě. Vnučička. Zázrak.
