Co se stalo? Hrálo se a zpívalo. Kde to bylo? Ve skleníku Květné zahrady v Kroměříži. Tak malí? Nebo velcí? OBOJÍ.
Ty múzí polibky nepadaly jen v Kroměříži. Tvořící se skupinku (spíš pořádnou skupinu) začalo Její Veličenstvo Múza zlehka vískat ve vlasech zhruba před rokem. Aspoň se o tom tak píše. A vískala a hladila a škádlila. Na ty opravdové polibky došlo hned čtyřikrát. Poprvé ve Zlíně, dál v Uherském Hradišti, v Holešově (tam jsme, prosím, taky byli) a nakonec v Kroměříži.
Jestli máte chuť číst dál a je kolem vás klid, neváhejte si pustit hudební domalování textu už teď.
V Květné zahradě je místo, které se jmenuje Studený skleník. V zimě v něm bydlí všechny ty rostliny, které v létě zahradu ozvláštňují. V únoru tam chodíváme na výstavu kamélií. Je to takové každoroční první nadechnutí jara. Ale o tom jsem už vlastně psala dřív.
Se sluncem se rostliny nastěhují do zahrady a ve skleníku se začnou rodit, růst a zrát jiné krásy. Jsou mnohobarevné. Klidně se mnou nesouhlaste, ale nemohu si pomoci. Nejvíc se tam daří hudbě. Ta vážná (a skrorovážná) tam snad má pro muzikanty připravené hnízdo. Pěkně ho vystlala houslovými klíči.
Muzikanti přišli a měkce se usadili. Zní to jednoduše, jednoduchoučce. Je za tím ale hromada nápadů, tvořivosti, lidské práce a času. Nejen v tom roce, v němž múza držela nad naší pořádnou skupinou patronát, ale v mnoha předchozích letech, kdy všichni její členové dělali první, druhé i třetí kroky v botách, které mají místo dírek notovou osnovu a nezavazují se tkaničkami, ale melodickou linkou.
V takových botách chodí všichni Malí velcí filharmonici. Malí proto, že jsou to "děcka". Děcka ze Zlínského kraje. S hudbou se sžívají v některé ze "ZUŠek" a tam pěstují, leští a brousí jejich talenty pedagogové, kteří mají botky stejné značky, jen už je mají příjemně prošlápnuté a kráčejí v nich s jistotou. K těm pro letošní (nejen) rok přibyli zkušení hudebníci - filharmonici ze Zlína. V jednom krásném okamžiku se všichni potkali a múza je pěkně zlehka, jako když se míchá bílkový sníh do piškotového těsta, spojila. Malí velcí filharmonici byli na světě.
Začalo se vybírat, zkoušet, zpívat a hrát. Vybírali se sólisté, sehrával orchestr, ladily se hlasy ve sboru. (K tomu se organizovalo, sháněly se penízky, propagovalo a já-ani-nemůžu-tušit-co-všechno.) Nad vším bděli páni dirigenti Tomáš Netopil a Jiří Kadavý.
Všechno směřovalo ke krátkému koncertnímu turné, které včera se včera uzavřelo právě v Kroměříži. Už odpolední veřejná generálka, kterou jsme tak trochu slyšeli ze zahrady mne mile naladila a večer jsem na svou židli spěchala tak, jak se jen na podpatcích spěchat dá. S rodinou jsme zabrali půlku řady (Hujerovi - náš vzor) a prohlíželi si tu spoustu židlí i stupňovitě sestavený prostor připravený pro pěvecký sbor.
V sedm to začalo. Hudebníci, spojení taktovkou Jiřího Kadavého, rozkmitali vzduch. Snášelo se na nás to, co kdysi napsali pánové Vejvanovský, Vivaldi, Haydn a Novák. A ta krása povznášela, naplňovala pokorou, radostí i čistým potěšením.
Sólisté byli z řad těch "malých" (raději mladých). Malí-nemalí, hrají pořád, hrají výborně a vyhrávají co se dá. Matyáš Ondrůšek (na fotce) s trubkou, Klára Janíčková s violoncellem, Jan Schulmeister u klavíru.
O přestávce jsem poprosila pana Miroslava Piláta, který pobíhal s fotoaparáty, o pár fotek pro tento blog. A on byl tak laskavý, že je rychle vybral a poslal. Díky němu jste tedy ušetření mých mobilocvaček a na koncert můžete nakouknout opravdu hezky. Fotkám totiž ke koncertní dokonalosti chybí jen jediné. Zvuk.
Po přestávce se za hudebníky postavil sbor (docela by mne zajímalo, kolik těch muzikantů se do hnízda naší múzy v ten večer vlastně vešlo) a čekal nás skutečný nářez. Výběr z Orffovy Carminy Burany. Velká hudba doslova rozdrtila každou molekulu ticha. Prolétla vzduchem, obalila zdi a stékala a padala ze stropu na naše hlavy chvílemi s nevídanou energií podobnou očistnému dešti, chvílemi jemněji, chvílemi trochu laskavě, aby v závěru zase vybuchla prudkou, jiskřivou silou, která prolétala mezi námi, zlatila strop, působila nám husí kůži a pod židlemi ovíjela kotníky.
Ač nedokážu určit, který hudební nástroj mám raději, nikdy mne nepřestane udivovat zázrak zpěvu. Právě zpěvem lidský hlas mění skutečnost v pohádku a obyčejno v zázrak. Tady jsme si užili hned dva sólisty. Zpívala Zuzana Hradilová a Roman Hoza (pro úplnost si tady dovolím špitnout, že Hozovi jsou talentem obdařená rodina a že na prvních dvou koncertech zpíval Romanův bratr Tadeáš Hoza).
Všechno má svůj konec. Carmina Burana upustila do futrálů hudebních nástrojů své poslední takty a všichni účinkující i ti, kdo jim tvořili neviditelnou oporu, sklidili nadšený potlesk ve stoje. Zasloužený. Děkovalo se a tleskalo a malí filharmonici byli zas o něco zkušenější a ti velcí na ně byli zjevně hrdí. V hledišti občas někdo narychlo utíral pár tajených slz, někdo si odnášel úsměv a všichni jsme odcházeli domů zase bohatší o společně prožitou krásu.
A múza? Ta v hnízdě srovnala prostěradla utkaná z křížků a béček a spokojeně, pianissimo, usnula. A možná ještě spí a někde pod hlavou se jí pomalu míchají sny o tom, jak inspirovat další talenty.
(Článek je ve 20:50 aktualizován a doplněn o odkazy. Jestli máte chvilku, poslechněte si malé velké sólisty na klavír a na trubku. Jsou fakt neskuteční.)
