Maja je osmnáctiměsíční, ani ne desetikilový, živý zázrak. Drobínek, který nezavře pusu, ať už proto, že musí mluvit, nebo proto, že jí. Aby mohla jíst, přestane dokonce (tu a tam) i mluvit. Na chvilku.
Maja je vytrvalá objevitelka světa, jak už tak malé děti bývají. A vytrvalá objevitelka chutí. Lžičku umí vzít do ruky už dávno, když to pro ni má smysl, zvládne i (dezertní) vidličku.
"Maja ňami" je oblíbená supervěta. Není totiž nikdy vyřčena jednou. Ale... to vás takhle se svítáním probudí holčička, odevzdá vám svou spací deku, ovečku co hraje ukolébavky a dudlíka a začne kolovrátek: "Maja ňami, Maja ňami, Maja ňami...." v nekonečném perpetuu mobile opakování. Přiznávám, že mne to baví, byl by taky div, kdyby nebavilo. Maja je moje malá vnučička. Horší to má asi její maminka, která nedávno prohlásila, že pochopila svoji babičku v situacích, kdy se chytala za uši a říkala jí, že "hučí jako piliňáky."
Maja používá svou roztomilou, komolivou řeč, v níž ještě nedávno převažovaly znaky. Dodnes bez sebemenších rozpaků kombinuje slova a "znakované" symboly. Mají pro ni stejný smysl. Ze slov skládá své příběhy. První, který si pamatuji, byl něco jako "děda - hají chr-pší." Ukazovala u toho prstíkem na mého, na gauči uvelebeného, manžela. a pokračovala požadavkem: "děda - hop" (čti dědo, vstávej). A hlavně "děda - ňami (dědo, dej mi najíst). Děda je spokojený, je totiž krmič a Majinka se se svým ohromujícím apetitem ocitla v jeho péči zcela správně.
Odpočívající děda, který obvykle nereaguje ani na zemětřesení, vstává a ptá se toho malého člověka s obrovskýma očima, co chce baštit. Maja okamžitě odpovídá: "pajek" (párek). Děda se nedá zmást a nesouhlasí. Párek nemáme a malé holčičky ho ani nesvačí. Párek není. Malá přeruší své rytmické poskakování s kolovrátkem "pajek-pajek-pajek-pajek-pajek" a najde si nové téma. "Buta" (buchta). Děda už loví tvaroh v ledničce a vysvětluje, že buchtu nemáme, že babi odpoledne upeče. Malá se točí dokola a z "buta-buta-buta-buta" se stane chvilka zamyšlení následované energickým KU-AAA. Nevím, co tě teď, milý čtenáři, napadlo, ale Majíno "kua-kua-kua-kua-kua" není nic jiného, než koláč.
Už jsem psala, že strávnice je to vděčná. Po několika neúspěšných "objednávkách" si dá v klidu tvaroh nebo něco jiného. Když je sytá, odsune jídlo, oznámí, že "Maja papaja" (Maja papala), jídlo pro ni na chvilku končí a ona začne obíhat "svou" trasu mezi kuchyní a obývákem, stavět si stavebnici nebo (nejčastěji) běhat s knížkou a "čí" (číst) "mik-mik" (pamatujete si kominíka, co si vzal ženu Elišku v roztrhaném kožíšku?). A tak jí v tomto období u nás neřekneme jinak, než "Maja Papája".
Poznávání řeči má i své roztomilé souvislosti. Z objevu tříslabičných slov se stala vášeň a posedlost a každé tříslabičné slovo musí být také tří-sla-bič-ně vysloveno. Pochopitelně příslušně upravené do batolecí pusinky. A tak se je z čepice "pičapi". Asi dokážete sami odhadnout, že ne vždycky se podaří vyslovit všechny slabiky. Někdy tu poslední spolkne aktuální životní situace, spěch nebo naléhavost...a...
Nedávno mi dcera líčila, jak vyzvedávala Maju z návštěvy u "tety" se stejně starým, velikostně dvojnásobným, kamarádem, kterému ten náš prcek tvrdohlavě bere jídlo.
"Hele, nemohla bys malou naučit říkat piškot? Ono to vypadá blbě", ptala se hlídající teta. Co asi může vypadat divně na piškotu? Je to jednoduché. Stačí si to do Majovské batoletštiny přeložit. Máme tady jednoznačné vysvětlení, že piškot je snezen - "Maja papája pičoooooooo."
A pak s tímhle děckem jděte někam na návštěvu.
