1. lednem začal neuvěřitelný devátý rok, kdy se točíme v mixéru naprosto nevyzpytatelného opatrovnického systému. Mám intenzivní pocit, že není úniku. A spoustu různorodých zkušeností.
V případě dlouhého sporu o děti bývají vztahy všech zapojených hodně narušené. Nejspíš často nenapravitelně. Nicméně pořád jsou děti dětmi a rodiče rodiči. Dokud jsou děti nedospělé, stojí proti sobě v soudní síni či na OSPOdu rodiče.
Jenže pak dítě dospěje a situace se radikálně změní. Teď už za sebe rozhoduje samo. Rodič přestává dítě zastupovat, OSPOD složí spis do archivu, mladý člověk se ocitá v doslovném vakuu, bez podpory.
Zjištění, že vymáhat výživné nebo žádat o jeho zvýšení už musí samo dítě je pekelné. Nic takového jako OSPOd pro čerstvé dospělce jsme neobjevili a nejspíš neexistuje, soudní o zvýšení výše výživného se stává běžný "občanským" sporem.
Zjednodušeně řešeno, o výživné pro sebe už se musí čerstvě dospělý člověk postarat sám. Musí si umět uhlídat jeho posílání, případně si ho vymoci, zajistit si dohodu nebo vyvolat spor o jeho zvýšení.
Přiznávám, že jsem sama zastánkyní toho, aby podpora studentů vysokých škol byla opravdu už věcí dohody mezi rodiči i dětmi tak, jak je to v úplných rodinách a tam, kde rodiče děti podpořit nechtějí nebo nemohou, musí se o sebe mláďata prostě postarat jinak. Horší ale je, že dospělí jsou dneska už středoškoláci někde od třetího ročníku. V té době ještě netuší, kam je život zavede dál. Naskočí po maturitě nebo závěrečné zkoušce do práce nebo budou studovat dál? Budou potřebovat rodičovskou pomoc? Budou ji chtít? Nebo se jí raději vzdají? A když ne, jak si ji zajistí? Jak si poradí v případě nedohody s rodičem, s nímž mají roky narušený vztah, ať už za to může kdokoliv?
A ještě hůře. Co v situaci, kdy (čerstvě) dospělému dítěti přestane chodit výživné? Přestavte si středoškoláka někdy ve třetím ročníku. Má osmnáct, patnáct set výživného vyměřeného před třemi lety přestalo chodit. Představte si, že žije s rodičem, který se o něj stará a má ho rád. Podporuje, pomáhá, řeší každodenní starosti. A najednou ti dva řeší, jak se dostat k výživnému.
Dítě zjišťuje, že se musí soudit samo, pečující rodič si uvědomuje, že buď se bude dítě muset proti tomu, kdo ho zplodil, samo postavit, jinak přijde o peníze, které se mu hodí. Co teď?
Přiznávám, že tohle je asi jediná situace z těch, s nimiž jsme se (já dokonce dvakrát) setkali, kdy prostě nevidím řešení. Oni jsou totiž opravdu podle práva dospělí. Jenže jsou současně v dvojjedinné roli závislých studentů reálně stále dětmi.
Děti, které ztratily i to malé zastání, které do té doby měly. Je to tak v opravdu v pořádku?
