Dům i kočky předali do laskavého opatrování děti (děkujeme) a vyjeli za naší "línou turistikou". Tentokrát na jih Čech. A tak si dovolím dotýkat se klávesnice stejně zlehka, jako se dotýkám foťáku v mobilu. Jen tak. O nic nejde.
Kájov. Vesnička, co by do Českého Krumlouva kamenem dohodil nebo spíš mraveniště obešel. Na dvorečku máme sice blahodárný klid, ale i líní turisté objevují. My už jsme objevili Boubín a Vyšší Brod a tak jsme chtěli dneska někam pěšky.
"To si vyrazte do Krumlova", řekla milá paní domácí. A rozpovídala se, že je to pěkná procházka, ale je potřeba jít brzy ráno, než se město zaplní. "Krumlov je pro lidi od sedmi do desíti. Pak už se dá jenom utéci."
Za uši jsme si zapsali trasu "místních", protože je lepší a procházka je to prý přímo parádní. Byla.
Brzy ráno jsme vystoupali lesem nad Kájov, cestou potkávali houbaře, ale i paní běžkyni ve fialových šortkách, která už se vracela z tréninku. Přiznávám, že my jsme v tom čase reagovali jenom na světlo. Sluneční.
Došli jsme na rozcestí a dbali pokynu nepokračovat po značené trase. Prostě "ani-do-prava-ani-do-leva", dáte se po vrstevnici rovně. S hlavou otočenou doleva jsem pečlivě hledala první krmelec, zatímco pánové měli oči všude a tak mohli, společně s lesem, rozhodnout o tom, co budeme mít dneska k večeři.
Než jsme došli ke krmelci, hověl si pěkně v kapse batohu a muselo mu být jasné, že tam sám nezůstane.
A pak nastalo největší soustředění. Od krmelce totiž bylo potřeba ujít 520 kroků a najít u cesty mraveniště. U toho se totiž, považte, ODBOČOVALO!!
Mravenci byli v pilné práci a my jsme jim, ze samé vděčnosti, nasypali z pytlíčku cukr. Ve spěchu ho schovávali do chodbiček a zásobáren, zatímco my jsme mohli udělat vlevo vbok a přes louku pochodem vchod.
Domečky jsme vyhlíželi zdaleka a ony vyhlížely nás. Dokonce na nás, neznalé místních poměrů, čekaly laskavé rady na rozcestníčku.
Kvitkův dvůr bylo potřeba zdvořile obejít zleva pěkně kolem zdi. Je soukromý a zmatení turisté, nejspíš vyčerpaní hledáním mraveniště, lezli majitelům až na dvorek. Na nás už ale čekal návod, tak jsme to vzali pěkně po pěšince, pak po cestičce a cestě, až jsme zadním vchodem vklouzli do zámeckých zahrad.
No a pak jsme se prošli zahradami a hned s ostatními ranními ptáčaty zvládli prohlídku zámku, obešli si (za bedlivého dozoru hlídajícího pána) otáčivé divadlo, vstoupili do centra, lekli se mraků lidí a utekli. Z toho fotky v mobilu nemám, ale vy si určitě najdete skvělé jinde na netu. No tak dobře. Jednu focenou ze zámku ukážu, ale jen proto, abyste mi věřili, že je to opravdu Český Krumlov.
No, než jsme utekli, objevili jsme přímo na náměstí zastrčené lahůdkářství, kde jsme se za "neunescové" ceny najedli, dali si dobré kafe a exkluzivní zákuseček a měli radost z toho, že v každém městě je "bufet", který je tam odjakživa a místní ho mají rádi a ještě větší radost, že jsme ho objevili i my.
No a pak jsme to už vzali mimo rušné části do bylinkové zahrádky, kde se dalo nadechnout klidu, najít rady a inspiraci a kde to vonělo a zvalo k přemýšlení.
Skoro určitě si na naši zahradu přidám na příští rok kytky pro motýly a včelky.
Součástí bylinkové zahrádky je i "babiččina zahrádka". Rostliny jsou tam tak, jak se pěstovaly pro užitek. Nadchla mne. Tohle by měly vidět děti. Jásala jsem nad záhony a potomek, který mne zdvořile doprovázel měl pocit, že to děti nebude bavit. "Proč? Když jim pěkně vysvětlíš, že mrkev roste v záhonku s takovouhle natí a ne v regále v marktetu, bude to fajn, ne?" Pokrčil rameny a konstatoval, že TOHLE fakt nikoho nezajímá. (A pak jsme se dívali na kvetoucí mák a on si myslel, že je vlčí a že zčervená....ach jo...)
V zahrádce jsme se taky inspirovali k tomu, jak lépe sbírat dešťovku, odnesli si voňavý čaj a vydali se zámeckým parkem domů.
Před cestou to chtělo krátkou poradu a doplnit energii.
No a pak už to znáte. Zadní vchod, po cestě, po pěšince, přes louku k mraveništi a tam doprava, pěkně ke krmelci. Cestou doplnit zásoby potravin.
A taky se pokochat vší tou živostí lesa a luk.
Pak už se stačilo spustit z lesa do Kájova a pokusit se povyprávět o naší cestě paní recepční. Nebudete mi to věřit, ale ani to s ní nepohnulo.
A ten Boubín a Vyšší Brod a taky to, jak nám Garfield chodí asistovat k snídani si nechám na další povídání.
