Občas se z ošemetných situací vyklubou veselé chvilky. Jako třeba tehdy, když se muž potřebuje naučit vařit a má pocit, že to nepůjde. A když se role "lektora" ujme další muž a vše se odehrává v naší kuchyni, nelze zažít jinou sobotu než veselou.
Oba hlavní aktéři mého úsměvného povídání jsou muži těsně pod čtyřicet. Oba výrazně technicky orientovaní. Oba s podobnými příběhy, které jsou v dnešním světě normální. Rozpadly se jim vztahy a změnil život. Jednomu před několika lety. Jednomu právě teď. Jeden se s umanutou hravostí sobě vlastní pustil do vaření před těmi několika lety. Jeden bezradně postává u kuchyňské linky právě teď, zoufale přemýšlí, co znamená "zaprášit moukou" a šlehá dětem šlehačku na pohár...ehm...hnětačem.
Kluci začali intenzivně konzultovat po internetu a pak to přestalo stačit. Lekce "vaříme po chlapsku I" získala jasné téma, čas i místo. A tak se jednu sobotu kuchyně proměnila v učebnu. Kamarád, říkejme mu Karel, přivedl všechny tři své děti, přinesl maso a ještě cosi v tašce. Honzík přivedl své dvě děti a přinesl další tašku čehosi. Kuchyni vyhlásili dobytým chlapským územím a přibrali do týmu i "malé muže" (a tak jsem, já zpozdilá, šla koupat ty kočky, následkem čehož vypadám jako sebevrah amatér) a má další pozorování jsou poněkud útržkovitá, ale o to hezčí. Já bych totiž fakt nedokázala Karlovi tak dobře vysvětlit, jak to s tím vařením je. Neuměla bych s ním mluvit tou správnou řečí techniků.
"Malí muži" dostali funkce "plavčíků" a škrabky na brambory, velcí se pustili do krájení, klepání a kořenění masa. K tomu se vedly debaty o tom, jaká je to blbost házet různé věci do různě teplé vody. Dámy, rozumějte - těstoviny do horké, maso na polívku do studené, ale maso k omáčce do horké, čert aby se v tom prý vyznal. Honza trpělivě a technicky vysvětloval. A po chlapsku. Třebaže brambory je dobré vařit v hrnci se dvěma uchy, protože to se pak lépe slije horká voda (no napadlo by vás tohle vysvětlovat???).
Nakukovala jsem do kuchyně v naději, že ve vzniklém prostůrku na lince umíchám bábovku pro odpolední návštěvu. Kuchyně byla naprosto plná zaujatých, soustředěně teoreticky i prakticky vařících mužů a vykoupaných asistujících koťat. Bábovka musela počkat. Zato jsem zachytila část debaty o tisícím-a-jednom využití listového těsta. Nasladko, naslano, nakulato i nahranato, pizza se šunkou a se sýrem a jako "vyšší level" se smetanou, kuřecím masíčkem a kukuřicí. Diskuse začala takto: "Máš vál, máš váleček, koupíš těsto." A zas jsem se culila. Je jasné, že musíš mít vál a váleček. Jenže, když vám takhle jednoho krásného dne zmizí choť a s ní třeba i ten vál, máte prostě jinou zkušenost. Debata se dotkla i toho, že rozválené těsto přímo na papíře lze koupit a pak už je to extrapohoda. Karel o existenci takového zázraku neměl tušení, muži tedy (beze slov a zcela synchronizovaně) ťukli do svých chytrých telefonů, nastartovali kalendáře a naplánovali lekci II - nakupování. Mezitím se vařila polévka a peklo maso s brambory, byl uložen (jak jinak než v mobilu) recept na neděli, dochváleno listové těsto a plavčíci strouhali sýr.
Prosmýkla jsem se do kuchyně a míchala si bábovku. Když jsem začala šlehat sníh, přiskočil ke mně původně už unavený, teď znovu zaujatý Karel. Prý mu mám vysvětlit, jakto, že se mi to šlehá, když jemu se doma šlehačka nešlehala a jak to tedy je. Předvedla jsem šlehací metličky, předvedla jsem hnětací metličky a strčila bábovku do trouby. Karel stál a držel v každé ruce jednu metličku. Podíval se na mne naléhavě: "No jo, ale PROČ se mi to neušlehalo?" Moje odpověď, že si nevzal správnou "lopatu" nezabrala. Chtěl vědět proč šlehací metla šlehá a hnětací nešlehá. Zlomila jsem se smíchy v pase a odkráčela do obýváku. Honza s Karlem pak stáli u linky a naprosto vážně diskutovali o množství vzduchu vháněnoho do šlehané hmoty a logicky řešeném tvaru správného nářadí. Když přirovnali našlehaný bílek k montážní pěně a spokojeně šli zkontrolovat plavčíky (kteří na strouhání sýra tak trochu kašlali), přesunuli se k úvahám, že takový vařící mužský den je docela fajn a to i "bez bab".
No a kdyby nedovařili a nesedali jsme ke stolu, asi si spokojeně notují ještě teď a spokojeně probírají, že na ovocný dort je nutno ukládat "plátky ovoce asi půl centimetru silné do soustředných kružnic" a další zásadní mužsky-kuchařské záležitosti.
