Taková hezká věc mne potkala. Zahřívací. A venku prší. Tak proč se o to teplo nepodělit.
Měla jsem dneska veledůležitou funkci. Moje miniautíčko naložilo jednu budoucí mámu a budoucího tátu a jeli jsme rozluštit tajemství.
Tedy - ti dva (nebo tři?) jeli rozluštit tajemství. To největší. Cože se to vlastně narodí? Holčička? Kluk? Chtějí holčičku. Mamča si ji přeje odjakživa. Zpovzdálí ji chápu. Má doma kluka, co vypadá jako andílek, ale je to normální čert a má svoji hlavu. Těší se, že bude česat culíky s beruškama a vybírat sukýnky. Těhotenstvím zkrásněla a zjemněla.
Nasedají mi do auta (před pár minutami jsem zjistila, že moje drahá Žofinka, která mne vozí pět let, má výškově stavitelný volant - no fakt jsem "technik"), vyrážíme do Zlína. Obvyklé kolony se nekonají, kouzelný pan vrátný nás pouští autem do areálu nemocnice a bedlivě sleduje, jestli jedeme správným směrem. U ambulancí si dávám kafe v kelímku. Nestihla jsem se nasnídat.
V čekárně sedám do koutka abych nerušila kouzla, která se tady dějí. Společnou zvědavost, společné napětí, souznění v páru. Vytahuji knížku, schovávám se za ni, dělám se neviditelnou. Sestřička je samý úsměv, bere si od naší "mamči" papíry a mne se ptá, jestli jsem objednaná. Poděkuji za lichotku a vyjasníme si, že jsem jen řidička. Skloním se ke knížce, louskám anglický odstavec (marně, jsem na jazyky fakt tupá).
Když se otevřou dveře, sestřička zve "moje" zvědavce dovnitř. Zahlédnu lékařku sedící u ultrazvuku. Vypadá hrozně mladě. Pak se na mne všichni otočí, ať jdu taky. Postavím se do kouta trochu v rozpacích, v místnosti je šero, vedle lehátka pro "mamky" křeslo pro budoucího tátu, na zdi obrazovka. Přilepím se ke zdi a spolu se všemi pozoruji obraz na monitoru. Klíčovou dírkou ultrazvuku pozorujeme miminko. Sonda ukazuje obratle páteře, prcek má paleček v pusince a zatím v klidu spinká. Nebo se alespoň nehýbe. Vidíme prstíky a tepající srdíčko, lékařka krátce pustí zvuk - srdeční tep se ozývá trochu žbluňkavě.
Podívám se na rodiče-čekatele. Mamča se trošku usmívá, zůstanu ale paf z užaslého výrazu táty, obvykle chlapsky nezúčastněného "ať-se-děje-co-se-děje". Rozzářeně, užasle sleduje monitor. Až mne mrzí, že tenhle okamžik neumí ultrazvuk vyfotit (a já si netroufnu). Klíčovou dírkou pozorujeme všichni zázrak. Já dva. Miminko a taky úžas rodičů.
Prcek se začne vrtět, asi už ho to vytrvalé "dloubání" sondou nebaví. Otočí se tak, jakoby tušilo, že všechny zajímá, jestli mají kupovat autíčka nebo panenky a rozhodlo se, že si to tajemství ještě chvilku schová. Technika ho "převeze" jen trochu. A vážně to vypadá na culíky s beruškami a panenky. Na holčičku.
Monitor potemní, odcházíme s pokyny co dál. Nečekaně jsem byla přítomna zázraku. Tak mne to vyvedlo z míry, že jsem na parapetu nechala svou knihu.
Tak tedy holčička. Za dvacet týdnů. A už jsme se s ní seznámili.
Tiché kouzlo jedné dopolední půlhodinky.
