Kdosi se na mne tuhle se zvednutým koutkem rtů podíval a zeptal se, jestli to má cenu se po čtyřicítce zamilovat. Jestli by nebylo lepší mít trochu klid. No, nebylo.
Jasně, je mi "40+". A nikdy jsem si nemyslela, že už by se mne tedy neměly týkat trable s láskou. No, ony se mne docela dlouho netýkaly, což jsou vlastně taky trable s láskou, ale to je jiná kapitola.
Ta otázka padala v době, kdy byla má nová láska pro okolí "atrakce" a já tak prožívala svých "patnáct minut slávy" docela často. Blízcí i vzdálenější lidé se opatrně i natvrdo ptali, jestli mi samotné bylo zle a proč si tedy komplikovat žitíčko. Nemá smysl lhát. Nebylo mi zle. Stačí si umět vyplnit čas. Nikdo vás "neorganizuje", musíte jen to co sami chcete a když je vám smutno, stačí vytáhnout paty z domu a někam zajít. Jenže...Láska je Láska. Co si budeme namlouvat.
Měla jsem prima babičku. Slovenku. Když jsem se k její rodině přivdala, byla už vdova. Scházela se u ní celá rodina a ona vařila a smažila a hlídala vnoučata a pravnoučata. I mé dcery dělaly na jejím dvorku první lumpárny, pily mlíko z kočičích misek a babička jim ukazovala ty největší a nejčervenější jahody na záhonku. Dělala domácí nudle s tvarohem a věděla, jak je má každý rád. Ten na slano, ten na sladko, onomu chutnaly jedině vidličkou po dědovi. Babička pohádková.
Bylo jí asi sedmdesát, když ji to v ulici, kde žila, přestalo bavit. Sousedky se odstěhovaly, naproti kdosi otevřel velkou vyhledávanou cukrárnu se zmrzlinou na kterou se sjíždělo celé město. Klid byl pryč a tak se babička odstěhovala do penzionu pro seniory. A...
...zamilovala se tam. Nadšeně, jako ve dvaceti si užívala svého Viktora. Chodila načesaná, pečlivě vybírala oblečení, aby se líbila, chodili tančit a do kaváren, jezdili na výlety. Mládla. To tak láska umí. Rodina soudila, že se babi zbláznila. Už netrávila všechen čas obdivováním vnoučat a pravnoučat. Viděla je ráda, ale stejně ráda šla s Viktorem na procházku. Královsky jsem se bavila všemi historkami, které se mi v té době o babičce donesly. A moc jsem jí tu lásku přála.
Nepřešla ji do pozdního věku a vlastně do konce života. Když už jí moc nesloužila paměť, trápila se, že na ni zapomněl (no jak jí chcete vysvětlit, že volal včera z lázní, když jí to tentokrát v hlavince neuvízlo) a našel si jinou, protože "babek" je všude plno. A ta radost, když se zase viděli.
Už tady pár let není, ale občas si vzpomenu, jak si na halenku uvazovala pletený límeček a šla si na večirek zatancovat.
No jo, láska. Někdy nás pár let vynechává, ztrácí se a zase se vrací. Někdy je jí moc a někdy žádná. Někdy je s ní radost a skoro vždycky trable.
Ale věk? Věk nějak nevnímá. Vpadne k nám kdykoliv.
Po čtyřicítce (a je to fajn). I po sedmdesátce. A to snad musí být ještě lepší!
