Konečně vím, jak vám je. Vám všem, kdo jste soutěživí, fandíte hokeji, tenisu, házené, biatlonu, atletice, krasobruslení, čemukoliv. Protože já, nesoutěživá, jsem to neznala. Až teď. Teď se vší vervou fandím pekařům a cukrářům.
Nedávno jsem tady, v prostoru blogů idnes zachytila článek Vládi Kroupy, který vnímá soutěžní klání v pečení jako nebezpečné nabádání ke konzumaci sladkostí a k tloustnutí. Trošku mne to překvapilo a trošku pobavilo. Přiznávám, že pečící zem sleduji s napětím a zaujetím hodným sportovního fanouška, před sebou hrnek čaje nebo (raději) skleničku vína a....fandím.
Je to tím, že se snažím občas pokořit nějakou tu cukrářskou metu, v mém případě spíše metičku. Dorty, makronky, spičky (snad ani nechtějte vědět, jak dopadly :-( ). S obdivem se tedy dívám, jak s úkoly zápolí soutěžící. A jak se snaží vecpat svoji práci do času, který by mi stačil tak na uvaření krupičné kaše. Možná. Baví mne dívat se na to, jak jsou soutěžící lidsky obyčejní, jak si pomáhají, jak občas klesají na mysli, ale hlavně - jak se dokážou vyrovnat se všemi těmi alchymistickými zákonitostmi, které pečení obklopují. Sladkosti skoro nejím. Nemůžu je jíst. Ale tím víc mne těší nějakou zajímavou vyrobit.
Nedávno měli narozeniny "mí" Honzové. Slaví spolu. Slavíme rádi. Rodinná setkání mají svoji atmosféru, radost, rozpustilost. Potěšení z toho, že se můžeme sejít, radovat, sdílet. A nesmí chybět dort. Dort z naší trouby, z mých rukou. Vždycky se oslavenců ptám, co by rádi a letos jsem nedostala odpověď. Prý "co mi cvrnkne do nosu". Tak dobře.
Seděla jsem u televize a hryzala si nehty napětím nad tím, jak "peče-celá-zem" zvládne mnou milované a proklínané likérové špičky v nemožně krátkém čase. Přesně vím, jak bych dopadla. Nijak. Nebyla by ani jediná. A pak to přišlo. Na cukrářských stolech začaly růst dorty, které se zrodily ve středověké Francii. Croquembouche. Krokámbuše. Homole z malých větrníčků plněných krémem (dají se udělat třeba takto). Zírala jsem na to s pokleslou čelistí, větrníčky se vznášely do výšky a soutěžící to měli za tři hodinky hotové. Slavící víkend se blížil a bylo to jasné. Bude krokámbuš. Nebo nic.
Pustila jsem si znovu příslušnou část pořadu, pročetla recepty, vyzobla si z každého něco, nastudovala něco teorie a zjistila, že potřebuji stovčičku malých, naprosto stejných, kulatých větrníčků, jeden až dva krémečky lehoutké jako dech a karamel. Dalo by se říci, pohodička, jazz. Však větrníky jsem už dělala (velkoryse jsem raději přehlédla, že asi tak před čtvrtkou století).
Uvařila (správně se říká odpálila) jsem těsto, přimíchala vajíčka a pustila se do tvorby malých, stejných, kulatých větrníčků. Sázela jsem je na plech. Malé, stejné kopečky bez viditelné špičky. Jeden jako druhý.
No...někdy mezi dvanáctým a patnáctým kopečkem jsem změnila strategii. Prostě jsem ji přizpůsobila svým možnostem, zjednodušila zadání a dělala kopečky. K čemu stejnost - v různorodosti je přece napětí a originalita. A špička? Ta tomu dá exotický šmrnc, ne? Skládala jsem plechy do trouby a jediné, co se mi za celou dobu dařilo, bylo neotevřít troubu. Šlo mi to, protože mne naprosto ochromila hrůza z toho, že větrníky "čapnou" a budou dobré jedině k tomu, abych je rituálně pohřbila na zahradě. Výsledkem byla zhruba stovka větrníků podle vzoru "každý-pes-jiná-ves". A co je obzvlášť zábavné, jenom tahle část mi zabrala tři hodiny. Ještě, že celá zem peče beze mne.
Karamelový krém, šlehačkový krém byly "na jistotu". Oba se postupně přesunuly do bříšek větrníčků. Krém odkapával z větrníkových bochánků všemi mikro i makro otvory, mně odkapávaly nervy, spokojený byl jen oslavenec Honzík mladší a s ním zvědavá pomocnice vnučka Maja. Ti se totiž ujali likvidace zmetků. (Babi, babi, to je tak dobré, byla bys tak hodná a ještě něco pokazila?) Další dvě hodiny byly pryč.
Ráno jsem zjistila, že to s karamelem fakt neumím. Že se hrudkuje, pálí, lepí, nelepí, drží, nedrží, chladne, nechladne, drží, nedrží, zalepil mi hrnec, vařečku, vidličku, metličku, sebevědomí. Nicméně hrdinsky lepím větrníčky jako středověkou kamennou věž. Jediné, s čím nemá trápení jsou karamelové nitě. Ty se dělají samy, jen je kolem homole volně sypu. Uf. Slepeno. A skóre? Další skoro tři hodinky času, dva hrnce zapatlané karamelem, puntíkovaná kuchyňská linka, cukrové vlasy všude, tři spálené prsty. Tu spoušt jsem ani nestihla nafotit. :-).
A podtrženo, sečteno? Skoro osm hodin práce, chaos všude, spálený ukazováček pravé ruky (takže píšu všemi devíti ještě teď). A krokámbuš, co docela chutnal a kupodivu se nezbortil oslavencům před očima.
Jo...ještě chybí jeden statistický údaj. Poločas rozpadu (konzumace) trval asi půl hodiny....
Prostě peče celá zem. A někde, v cukrářských jesličkách všechny ty cukráře obdivuji já. Zcela upřímně a bez trochy závisti. A krokámbuš? Co vám budu povídat. V sobotu jsem se zaklínala obvyklým "už nííííkdy tohle". Dneska už si říkám, že na podruhé by to mohlo jít lépe.
Tak pečte. A sedněte si spolu ke stolu a mějte se spolu hezky. Klidně i s něčím malým sladkým, co křupne při prvním kousnutí a pak se lehce, sladce rozplyne.
