Kde jsme vzali čas lenošit? No přece v Táboře. (Fotoreportáž)

V Táboře je misto, kde je času dost. Ukážu vám ho. Když mi slíbíte, že si to necháte pro sebe. To aby na nás zbylo pro příště. (Jinak další z mých letních dovolenkových blbinek.)

Z Moravy do jižních Čech je cesta dlouhá a tak jsme si naplánovali zastávku v Táboře. Přece jen je to město starobylé, s bohatou a divokou historií, tedy na malé zastavení jako dělané.

A tak jsme řekli navigaci, ať nás zavede do centra a ona tak zodpovědně učinila. Křivolakými, úzkými uličkami, kde jsem se bála pohnout volantem, abych někomu nesrazila muškáty z okna, jsme se dobrodružně dostali až na náměstí a tam překvapeně zaparkovali. Uf. My, zvyklí z hanáckých rovin na prostor a symetrii jsme chvilku lapali po dechu a pak půvabu centra města podlehli. Uličkám, kde jste se obou stran mohli dotknout rozpaženýma rukama, průchodů, kde musí (skoro - pro mne to neplatí) každý sklonit hlavu, atmosféře zvláštně protkané uměním s galeriemi a tvořivostí na každém kroku. Jen ten sud se zlatem jsme hledali marně. Nakonec jsme usoudili, že jsme přišli pozdě a husité jsou pryč. V propadlišti dějin.

Fotky z tohoto města si určitě krásně najdete sami, já to zase pojmu lehkým pohledem svého mobilu. Ale abyste věřili, že jsme tam opravdu byli, jedna z náměstí.

(Aktualizace 6. 7.) Aniž bych to tušila, vyfotila jsem, kromě okouzlujícího kostela Proměnění Páně na hoře Tábor (kostely mám opravdu ráda, tak to jsem si přečetla), taky stromy, které mají svůj příběh. Ten se pro mne vynořil v diskusi, ale je tak hezký, že určitě patří přímo pod tento obrázek

"Před děkanským kostelem jsou dva jírovce maďály, které mají svou historii. Byly vysazeny roku 1854 u příležitosti sňatku císaře Františka Josefa I. s císařovnou Alžbětou (Sissi). Oba stromy staré 164 let, nesoucí jméno František a Alžběta, jsou nedílnou součástí koloritu náměstí, i když věk a zimní chemický posyp se už na jejich mohutných korunách neblaze podepsaly. (Spoluautorkou článku se tak v této chvílí stává Leona Blahová - děkuji :-) ).

Tady je ještě  jedna z uliček, která k náměstí vede. Takových tam je...ani jsem se nedokázala zorientovat.

Ale pozor, jednoduché to tam není a na žádnou anarchii a nebezpečí nejsou Táborští zvědaví. Když se nevejdeš, tak nikam nepojedeš. A když je na vjezdu do uličky červená, tak se prostě čeká. 

Ucapkaní a ukoukaní jsme usudili, že nastal čas na kávičku a jali se hledat kavárnu v jednom z (prý) nejstarších domů. To abychom byli styloví. Jenže, pak mi cestou padl náhodou zrak...

...na záhadnou vitrínu plnou pokladů, která si určitě přála být námi objevena a přitáhla si nás přímo tajemnou magií.

Ta byla upevněna v okamžiku, kdy Potomek pohlédl nad ni. Na nádoby plné líně se míchající čokolády. 

No, nemyslete, na obrázku je jich ani ne polovina. Další druhy vrtěly míchátky za pultem. Potomek byl ztracen. Mléčnou? Bílou? Hořkou? A kterou??? 

To já už jsem mezitím fascinovaně sledovala stěny plné budíků. Byly jich tam stovky a byly všude. 

Souboj čokolád vyhrála mléčná s medvidky, zatímco já jsem se naprosto marně snažila spočitat budíky. Však se podle nich kavárna jmenovala. Budík. 

Čas stál v různých obdobích. Po ránu, v poledne i v noci, každý si mohl vybrat ten svůj a nechat ho stát libovlně dlouho. 

"Nespěchejte, u nás je času dost", usmála se paní za pultem, když jsme chtěi platit. A tak jsme si nechali zabalit trochu času na lenošení a on nám tady pomalu odkapává do dnů dovolené. Ubývá ho. Škoda. Ale i tak je to moc povedený čas.

No a pak jsme s tím dobrým pocitem z čokolády a kávy šli zase na náměstí, nesli si ten balíček "času lenošivého" a bavili se tím, že v Táboře se tvoří pořád a všude a že i odpadové hospodaření mají takové veselé a podepsané kryty ke kanálům. Však se podívejte.

Nakonec jsme i ty husity potkali. 

Přeji všem taky lenošivý čas.