Může za to kolega bloger Jan Pražák a jeho článek o voňavém kafi a jeho vzpomínkách. I já mám dneska vzpomínavou náladu. A tak jsem ho poslechla, převzala "kávovou štafetu a s puntíkovaným hrnečkem se vydala na zahradu.
http://www.stastnezeny.cz/index.asp?tot0=30227&pgf0=5900&record=
Naše zahrada byla její území. Dotkla se snad každého místa a s jemnou umanutostí nás všechny organizovala. Jen jsme ji přivezli k nám, už utekla na zahradu. Vařila jsem jí jejího "turečka", pěkně černého, bez mléka a bez cukru a nosívala ho ven. Sedávala pod altánem, na židli natočené tak, aby měla výhled na kytky.
Nedala si říct a vrtala se v hlíně. Plela. Tělo jí ledasco nedovolilo, ale ona vždycky našla způsob, jak obejít svá dlouholetá omezení.
"Kde zas je?" Zlobívala jsem se s tácem s hrnky v rukou"
"Kdo, Terminátor? Kde by byla, v jahodách", v naprostém klidu opovídal manžel. Nebo taky "bourá skalku", "pleje ten kus u plotu, kde chce trávník" (od té doby nám rostou z vyházených cibulek vedle kompostu konvalinky). A já šílela, že jí bude špatně a bude ji všechno bolet. Bylo jí špatně. A bolelo ji všechno. Ale byla tak šťastná. Tam, kde všechno rostlo, kde zpívali ptáci, kde zapomínala na všechny bolesti a trápení. Blízko míst, kde sama vyrostla.
Uměla malé kouzlo - dát každému pocit, že je na světě jen proto, aby mu věnovala pozornost. S radostí přijala mého nového partnera, bez výhrad jeho děti. Byli jsme její prostě všichni. A ona naše. Když měla mizernou náladu, pouštěla si veselé filmy. Nebavilo ji povídat si o nemocech a starostech. "Aspoň se zasmějeme", říkávala. Smála se fakt ráda. A její stesk jsme neměli rádi my. Dobře to věděla.
S papouškem na rameni vyrážela na lavičku před dům a prohlížela si svět. Kvůli vnučkám se naučila používat internet, ačkoliv následkem nemoci téměř neuměla číst. Když se chce, všechno jde. Tohle se u nás nemuselo říkat. Hledání cest patřilo ke každodennu.
Dóza s "turečkem" je u nás pořád plná pro každého, kdo má tak kafe rád. Ale jí už ho nikdy neuvařím. Taky všechno to "pcháčí" na zahradě už si musím vytrhat sama. I ty kytky letos nějak hůř rostou. Asi to bude počasím. Ale možná nejen lidem, ale i kytkám dokázal dát ten pocit, že jsou pro ni důležití.
Káva voní v mém šálku s puntíky, obírám lístky z meduňky na sušení. Po plotě poskakuje kos se sousedovic třešní v zobáku. Letos se už na tu krásu dívám i za ni.
"Není to spravedlivé, Mami", šeptnu nad listy meduňky. A úplně slyším, jak pomaloučku říká: "Jooo, život je sviňa, Janičko" a s úsměvem upije z hrnku svého voňavého turečka.
(Dodatečné info - pro doplnění trilogie a pro kávovou vůni si zajděte ke kolegyni Soni Pražákové a článku Čas kávy )
