Kterak jsem dojala sama sebe (čehopak je to asi příznak?) aneb skok před dvacet let a zpět.
Začalo to výletem. Vyrazily jsme do Karviné. Vyrostla jsem tam. Chodila do školy, zamilovávala se, lepila na spodní strany lavic žvýkačky Pedro, zpívala ve sboru, tančila, šlapala do třetího patra paneláku, protože věčně nejel výtah. Kluci sedávali na kovovém klepači na koberce (a občas na něm někdo i nějaký ten běhoun klepal) a vedle nich vyřvával Katapult z obrovského kazeťáku a všichni měli plné kapsy tlustých monočlánků, protože to ty baterky snad vysávalo. Tam jsem se vdala. Uložila do kočárku první dceru. Lítala po ulicích s vlasy na mikádo a ve vlastnoručně pletených svetrech. To mi bylo jedenadvacet. Byl rok 1989.
Teď je rok 2009. Projížděla jsem autem stejnými ulicemi (moc se tam nedostanu) a ony jsou FAKT stejné. Jen aut přibylo a silnice jsou ještě "zalátanější" než byly. Zastavovali jsme se u známých. Kdykoliv z auta vystoupila dcera dřív než já, klesala jim čelist. Jasně. Jedenadvacet. Hnědé mikádo pod bradu. Celá máma. Začali se smát až když jsem vystoupila taky a pak přišly ty všechny řeči typu "jééžisíí, vy jste úplně stejný" a úžas nad tím, že vypadá přesně jako já. No vypadá :-).
Jenže je "jiný rok" a ona nesedí doma s kočárkem, ale studuje. Pobíhá po Praze a může všechno zkusit a všechno zažít. Na jaře týden v Anglii. Po bakaláři možná na půl roku do Belgie. Nebo jinam. Drtí angličtinu, protože ji potřebuje. Vymetá přednášky, divadla a kdovíco, protože chce. Protože může.
Je stejná jako já. A je úplně jiná.
Nedávno jsme v práci přemýšleli, proč nejsou studenti v ulicích - dějí se přece věci smutné a tristní a přímo nehorázné. Tak jsem se jí zeptala. Vlastně nevěděla. Vnímá už věci jinak. Nemusí válčit. Může zkoušet věci měnit. A může se prostě sebrat a jít pracovat jinam. Jiná země. Jiný světadíl.
Myslím, že tohle vědomí je úžasné. Vědomí, že má život ve svých rukou. Už od soboty jsem z toho naměkko, ač už dávno nejsem ta droboučká holka s vlasy na mikádo.
Život je občas složitý jak skládačka bez návodu a občas je to dneska boj. A stejně, když se trochu ohlédneme, je neuvěřitelně fajn tady být.
