Ester. I to jméno mi matka vybrala blbě. Ester Klepáčková. Je pravda, že se poslední dobou dost klepu. Třeba teď. Sedím na schodech, klepou se mi kolena i ruce a čekám na ty policajty. Život na hovno, fakt. A neříkejte mi laskavě, že jsem fracek. Vím to i bez těch keců.
http://botany.cz/foto/chyse4.jpg
U Krtka jsem si dala jenom kofolu. Jednak bych měla jít zítra do školy a jednak nemám prachy. Kdybych mohla, zazdím do ní ruma. Velkýho. Ve městě jsem potkala matku, nestihla jsem se jí vyhnout. Šla po chodníku v kytkatých šatech jak z filmu pro pamětníky a za ruku držela tu svoji malou holku taky v kytkatých šatech. Když už jí nic nezbylo, pozdravila mne a šla dál. Já pak stála na chodníku jako kdybych tam zarostla nebo co a bylo mi blbě od žaludku.
U Krtka jsem pak výčepnímu vyklopila, že tím to všechno začalo. Tím, jak matka odešla od táty. Ani si ji nepamatuju doma, děcka ve škole měly mámu, já měla babičku a tátu. Babička vždycky vzdychala a říkala, že mi obětovala život a táta byl nejdřív celkem fajn, bral mne na zmrzlinu a vozil v náklaďáku, co s ním rozvážel salámy po obchodech na vesnicích a já někdy jezdila s ním a paní v těch obchodech mi dávaly nanuky a bombóny a někdy desetikačku. Jenže pak začal chlastat, nejdřív jsem si toho ani nevšimla, jen babička se s ním hádala a rozhazovala rukama až jednou shodila a rozbila svoji svatební fotku ze zdi a řekl, že je to znamení a boží trest a že je táta prokletý. On si teda vodil domů občas nějaké ženské a já pořád doufala, že některá by mohla být třeba máma, ale ony vždycky hodně rychle zmizely, jen jedna zůstála dýl, myslím pár měsíců, bylo mi tak dvanáct. Byla s náma i o Vánocích a byly to dobré vánoce, pekla vanilkové rohlíčky a vždycky mi dva přibalila ke svačině. Ale jednou jsem přišla domů a ona tam nebyla, ani její věci. Na polštáři mi nechala plyšovou veverku, protože jsem zrzka. Říkala mi Zrzenko. Veverku mám pořád v batohu. Fakt, dodnes.
No a pak přišli ke Krtkovi chlapi na jedno, tak už jsem zmlkla a pozorovala cvrkot, Matěj mi koupil další kofču a říkal, ať neblbnu a du domů, že to nemůže být tak hrozný jak říkám, že jsem hérečka. Jenže ono to je hrozný. Táta si pak ženskou našel. Nejdřív byl u ní víc než doma, mně bylo sedmnáct a přišlo mi to dobrý, zrovna mne vylili z gymplu a jemu to moc nevadilo a babička jen vzdychala. Se mi taky zdálo, že míň pije, oholil se a koupili jsme spolu dvě košile, taky jsme se stavili na kafe a chvilku to bylo jako dřív. Po prázdninách jsem nastoupila na prumku a ta jeho Můra se i se třema děckama nastěhovala k nám a začala se tam hrozně roztahovat. Zabrali mi pokoj, vyhodili babičku z patra a ona jí naházela věci do takového malého kamrlíku, fakt, bylo to jak chodba s malým okýnkem a věčně po mně řvala. Tak jsem začala chodit ke Krtkovi, tam byl klid.
Otec se k ní přidal, řvali po mně i po babičce oba a ti její fracci se roztahovali v mém pokoji. Zas je pravda, že už tehdy byli divní, asi jak se tam furt řvalo, tak nikomu nevěřili a věčně byli zalezlí. Měla jsem jenom babičku, tulily jsme se k sobě, ale ona byla naštvaná, že chodím ke Krtkovi, prý že mi to nesvědčí, no asi nesvědčilo, ale kdo má být v tom řevu. Můra po mně dokonce jednou hodila talíř a jednou krabici s bruslemi. Babi taky vadilo, že občas trochu hulím, ale to nemyslela zle, protože nevěděla, že je jiná doba.
Táta zas chlastal a nějak vypadal čím dál hůř, z masny ho asi vyrazili od volantu, seděl na vrátnici a tam i doma zapaloval jednu od druhé. Můra doma zamkla sklep i spíž a když jsem si myslela, že je to nejvíc v prdeli, tak to teprve začalo.
V ten den, kdy mi Henry udělal ty báječný dredy a u toho jsme probrali, že by k tomu vypadala luxusně kérka na krk, táta umřel. Prostě spadl, praštil se o rantl u silnice a umřel. Prý měl dvojku v žíle, ale to už bylo jedno. Babička se sesypala a když jí Můra zakázala udělat pohřeb a řvala po ní, že se roztahuje v jejím baráku, tak se jí udělalo blbě a volala jsem jí rychlou. Odvezli ji na internu, chvilku to vypadalo dobře a pak umřela taky. Normálně mi vyprchala před očima.
Můra otočila a byla na mne najednou jak mílius a já jí to žrala. Fakt. Normálně mne utáhla na fusekli. Že jsme jediní kdo si zbyli a že se o sebe musíme starat a že musím studovat, dělaly jsme spolu pizzu a nadávala mi, že jsem hrozně hubená a že nemám kouřit. No jo, ale pak jsme šli k notáři, že podepsat nějaký papíry a to byla pozůstalost a tam bylo nachystaný, že barák patří jí. Skoro jsem to podepsala, ale pak se mi někde v hlavě zamračila babička, že si to mám přečist, tak jsem to vzala a šla za kámošem, co chodil rok na práva, ať se mi na to mrkne. No, pak už bylo jasný, že mi chce sebrat jediný co mám - půlku baráku po tátovi a zas začal ten řev. Můřiny děcka mezitím někam zmizely, myslela jsem, že jsou na prázdninách, ale pak mi Jerry u Krtka řekl, že je sociálka dala k jejich fotrovi. Šla jsem si prohlídnout jejich barák, zrovna grilovali na zahradě. Tak je blbý, že tam nemohli dát i mne, vypadalo to, že je tam pohoda a můřata byly vysmátý, tak jsem je u nás nikdy neviděla.
Chtěla bych tam nikdy nemuset, ale nemám kde být, tak tam chodím Řveme po sobě, ona mi zamyká dveře, vyhazuje věci, odpojila elektriku. Sociálku to nezajímá, že už mám osmnáct. Ze školy mne zas vyrazili. Za absence. Jenže choďte do školy, když věčně nemáte věci, protože se nedostanete domů. A koho by bavilo to ve škole furt vysvětlovat.
No a pak mi dneska Matěj koupil tu kofolu, no, i s tím rumem a tak se na mne hezky díval, že se mám zkusit domluvit, že to bude dobrý, že nemůže být tak zlá, když má docela slušný nohy. Jestli on není taky blbec vlastně. Tak jsem tiše šla do chodbopokoje po babičce, jedinýho místa, kde jsem cítila trochu klidu, ale ona na mne asi čekala a dusala po schodech na těch slušných nohách a rozhazovala rukama, ani jsem nevěděla, co řve, měla jsem ještě v uších sluchátka a zesílila jsem muziku a jen tam tak stála. Pak si všimla, že mám sluchátka, vyrvala mi je z uší a řvala, že jí dlužím prachy a že ten barák je její a já tam stála a jak jsem měla i hlad, tak se mi točila hlava a ani jsem po ní neřvala taky, ač to obvykle dělám. Pak jsem řekla, ať mi dá pokoj a ona vzala gramec po babičce, takový dřevěný a hodila ho po mně. Rozšvihlo mi to tričko a kůži na břichu a sedřelo stehno a kotník, jak jsem to nestihla chytit, protože je to fakt velkej krám. Tak jsem utekla a zavolala ty policajty.
A teď sedím na schodech a klepu se čekám na ty policajty. Nemůže být hůř. Což podle toho, jak na mne život sere znamená, že to nejhorší mne teprve čeká.
