David oslavil třicátiny. Slavil s velkou radostí a chutí. Cože si to, milý čtenáři tohoto necovidového blogu myslíš? Že na tom není nic divného? Že třicitka je před tebou nebo za tebou a jako... no a co? Život jde dál?
Ano. Davidovi Kalčíkovi je třicet a náš i jeho život jde dál. Tedy ten Davidův spíš jede.
Pamatujete si ho? Zaregistrovali jste ho jako blogera? Nebo si ho pamatujete z dřívějška z mých textů jemu věnovaných? Nebo jste dokonce součástí té úzké skupinky, která se s Davidem sešla v našem městě, v Kroměříži?
Davidovi je třicet. Klukovi, kterému v šesti letech diagnostikovali svalovou dystrofii. Nemoc, při které mizí svalstvo a ztrácí se schopnost pohybu. Klukovi, kterému v pubertě řekli, že se nejspíš nedožije dospělosti (nekecám, fakt to jeho mamince řekli před ním).
Poznala jsem ho před třemi lety a z původně plánovaných dvou nebo tří setkání se stalo přátelství obou našich rodin. Stali jsme se součástí fanklubu Davida, jeho nenahraditelné maminky i půvabné a energické (zdravé) sestry.
David je dneska úplně ochrnutý a hýbe jen jedním prstem (ani teď nekecám). Potřebuje dechovou podporu, umělou výživu a páteř mu vzpřímenou drží voperovaná kovová dlaha.
Myslíte si, že mu to brání pořád hledat a nacházet smysl svého života a každodenní radosti? Zdá se vám, že nemá světu co nabídnout? Tak to se, milí čtenáři, hrozně mýlíte.
Za ty tři roky, které spolu občas sdílíme, Davida životní stoupá energie. Radí klukům se stejnou diagnózou a jejich rodinám ve skupině End Duchenne, kde sdílejí radosti i starosti lidé se stejnou diagnozou. Je inovátor, který testuje zdravotnické a technické vychytávky a sám vymýšlí zlepšovadla. Je psavec, který svým jedním prstem trpělivě píše blogy na tenhle server. Píše o sobě. O tom, jaké je to ztrácet schopnost ovládat vlastní tělo. Píše se stejnou věcností a suchým humorem s jakým žije. Prostě pořád něco dělá. Snad neprozrazuji nic kompromitujícího, když tady "prásknu", že kromě věcí vážných a potřebných taky taky dost slušně paří počítačové hry :-). K tomu miluje internetové nákupy, kuchařské experimenty, své dvě yorkshiří slečny, Pána prstenů, filmy o přírodě a vesmíru a obdivuje Valentina Rossiho.
Ale zpátky na začátek tohoto textu. Davidovi je 30, na facebooku se mu sešla stovka gratulací a společně jsme to včera oslavili. Tedy my včera, ale David to bere poctivě a oslavy má rozplánované snad na dva týdny. Každého svého hosta si pořádně užívá. Ani současné kulaté virové strašidlo oslavy nezastavilo (jen se z jedné velké oslavy stalo více malých). Nemohlo, protože tohle vítězství životní síly, humoru a nezdolnosti celé rodiny za oslavu skutečně stojí.
Slavili jsme s ním s velikánskou radostí, protože vnímáme, že navzdory křehkosti drobného těla vnitřně sílí a s vervou, zaujetím a vítá každý nový den, každou novou výzvu.
Tak všechno nejlepší, Davide. Těším se na naplánované letní setkání s blogery 2021 (když to letošní zhatil virus). A těším se na oslavu Tvých tři-a-třicetin.
Zamyšlení č.1. Ještě si, milý čtenář tohoto textu, pořád myslíš, že doba je vymknutá z kloubů a že to máš hrozně těžké?
Zamyšlení č.2. Ještě máš, milý čtenáři, chuť být pesimistický?
Odpovědi na otázky jsou samozřejmě na každém z nás. David ale nemůže navrhnout nic jiného, než léčbu optimismem. Prostě vstaňte a běžte někomu udělat radost a pak taky udělejte radost sobě. Protože můžete vstát a jít. Protože každý den za to stojí.
(Davidův blog najdete tady: https://kalcik.blog.idnes.cz/ )
