Jsem od přírody výtvarně neobdařena. Umím namalovat sluníčko, A sněhuláka, což jsou tři sluníčka na sobě. Dcery si se mnou odmítaly kreslit už v batolecím věku. A s touhle antivýbavou jsem vyrazila na kurz malování na hedvábí.
Tenhle kouzelně - bláznivý nápad vznikl v jednom z horkých večerů loňského léta.Hodnotili jsme divadelní představení nad skleničkou vína na jedné z kavárenských zahrádek. Právě tam vznikl plán jít malovat na hedvábí. Byla jsem pro. A současně, vědoma si stropu svých výtvarných schopností, které jsou téměř rovny podlaze, jsem v tomto nehodlala nic aktivně podnikat. Usoudila jsem, že to nechám osudu a akční kamarádce.
Čas běžel a hedvábný plán se s lehkostí, která je vláknům bource morušového vlastní, heboučce složil někam do kouta našich myslí. Nebo možná k ledu. Myšlenka totiž ožila před Vánoci, kdy se sešli správní lidé na správném místě. Malování bylo domluveno, v kalendářích jsme si zablokovaly termíny několika sobotních odpolední, energická a současně vlídná výtvarnice Jitka prohlásila, že malovat umí každý (ne, že bych jí to, byť na vteřinu, věřila) a čas se zvolna sunul k mému prvnímu životnímu vstupu do opravdového ateliéru.
Vstoupila jsem s pocity mírně smíšenými. Kolem mne půvab malovaných šátků a šál, malovaných obrazů, šperků. Svět barev, štětců a radostné energie. Čtyři místa u stolu, čtyři zvědavé ženské. Na stole před námi čisté bílé hedvábné plochy. Uf. Nevíme, tápeme.
A najednou...malujeme. Černé, zlaté a stříbrné linky tvoří obrysy budoucího obrázku. Dívám se na svoji inspirační předlohu. No, můj výkon se jí moc nepodobá. Nevadí. V duchu prohlašuji vlastní neobratnost za umělecký záměr. Malujeme. Sušíme. Pijeme kafe. Znovu malujeme. Barev přibývá v kelímcích na stole i na našich minivýtvorech.
A někdy, nejspíš v kávové pauze, všechno každodenní zmizí. Starosti s dětmi, starosti s rodiči, starosti s prací, starosti se vším. Zůstává jen soustředění na to, aby se barvy k sobě hodily. Starost, aby se obrázek neopravitelně nerozpil. Ateliér je naším zaujetím naplněn. Soustředění nás občas (a to je co říci) přiměje i mlčet. Tenký štětec, tenčí štětec, málo vody, více vody, opatrně u okrajů...a jéje, zase se to rozpilo...
Sušíme. Sklenka vína. Vlídná lektorka prochází kolem našich výtvorů. Chválí. Tu přikreslí tečku, onde spirálu a z "výtvorů" jsou obrázky. Povinně každá podepisujeme ten svůj. Kameny padají ze srdcí - opravdu jsme malovaly. (Jitko, díky.)
Cestou domů mi to dojde. Síla toho odpoledne, téma, které nás spojilo. Radost, soustředění, vychýlení z každodenních obvyklostí. Své výtvory neseme v kabelkách. Klid v myslích.
Tak zas některou sobotu.
