Davidův svět. O svalové dystrofii potřetí.

Pokud máme své strážné anděly, tak ten Davidův je zvláště roztržitý a ochraňovat jeho svět zapomněl hned několikrát. Přesto ho péče téměř andělská doslova obklopuje. 

• Povídat si s Davidem znamená dávat dobrý pozor. Jeho nemoc zasáhla mezižeberní svaly a tak potřebuje k životu dýchací přístroj s maskou. Nejsem na to zvyklá a asi se projevuje i to, že jsem nikdy neměla supersluch. Učím se ho slyšet a porozumět. Jsem tak pekelně soustředěná, že se mi snad kouří z hlavy.  Nejvíc, když David s maminkou věcně nastiňují svůj klikatící se životního příběh.

Že Davča není jako jiné děti bylo jasné, už když byl prvňáček. V té době měl malou sestřičku, mámu a tátu. Tak, jak to má být. Optimistická maminka věřila, že vše společně nakonec nějak zvládnou a smiřovala se s tím, že David nikdy nebude „silný velký brácha“ malé Simonky, že ji nebude chránit a nebude od ní v době jejího dospívání odhánět kluky.

A pak přišlo léto 1997. Na Moravě se zbláznilo počasí a Kroměříž, jako řada jiných měst, byla zaskočena třistaletou vodou. Povodeň to nebyla nijak nevinná. Voda vtrhla do ulic, zaplavila sklepy i přízemí domů dosáhla metrových hranic. Jak se tak rozlila v rovninatém území, ztratila svou dravost. Zůstala tady stát a její hladina klesala jenom pomalu a neochotně. V části města, kde voda řádila, stojí (jak jinak) i dům, kde David dodnes žije. Povodeň byla náročnou zkušeností pro všechny lidi. Spojovala i rozdělovala. Pro Davidova otce znamenala dvojnásobnou ránu. Zničila nejen dům, ale také tátovu dílnu, kde jako automechanik opravoval všechno, co mělo kola a motor. Nejen se znalostí věci, ale také se zaujetím „blázna do aut“. David dodnes vzpomíná na čas strávený v garáži, na všechny ty zvuky, vůně, součástky a nářadí.  Auty a motorky jsou také jeho velkou láskou dodnes.

Povodeň vzala tátovi Davida nejen práci, ale i zbytek sil. Dílnu už neobnovil a tíha péče o obě děti se rychle přesouvala na maminku. Davidovy pohybové schopnosti se horšily, potřeboval více pozornosti, první náročné pomůcky. Máma se tak ocitla v kolotoči. Řešila pomůcky, podporu, obíhala úřady, učila se zajišťovat potřeby svého syna. To všechno doslova ve sprintu. Současně se kolem ní batolila Simonka.

Původní představa, že máma a táta společně situaci zvládnou, vzala po povodních definitivně za své. Otec dětí svou rovnováhu už nikdy nenašel a dost možná ani nehledal. Zemřel, obklopen svými démony, když bylo Davidovi jedenáct a Simonce šest let.

David už v té době potřeboval invalidní vozík a V době, kdy maminka Dáša zůstala na péči o syna sama, už David nedokázal chodit sám a potřeboval invalidní vozík. Bezbariérový dům. Vhodné auto. Správnou péči. Dobré doktory ve velkých městech. Z mámy se stal rodinná manažerka, pečovatelka, organizátorka. Nebyla úplně sama. Vedle ní byla Simonka, která se rychle učila. Pochopila, že bráškovi je potřeba pomáhat. Že není stejný jako ostatní velcí bráchové. V domě se natrvalo usadila soustředěná péče a sounáležitost.

Maminka Dáša se každodenně přizpůsobovala měnící se situaci. Dokud to bylo možní, vozila Davida do školy, tvořila podmínky pro co nejnormálnější život celé rodiny. Sama.

Učila se jednat s lékaři a úřady, prosazovat práva svého syna. Věcná ženská, která byla zvyklá se o sebe postarat sama musela občas vzít do ruky pomyslný meč k boji s úředními šimly. V některých případech i k boji za život svého syna.

S jemností, energií a (často velmi anglickým) humorem o něj pečuje nepřetržitě a neúnavně dodnes. Není na to sama, pomáhají si s dneska už dospělou, drobnou tmavovláskou Simonou.  Taky si říkáte, že byste se v takové situaci pomátli? Dáša se Simonou si takový luxus nemohou dovolit. Není čas. Jsou každodenně Davidovýma rukama i nohama, jeho svalstvem i životním pohonem.

V nenápadném ulici v řadové zástavbě, v domě, který vypadá stejně, jako všechny ostatní, je každý den naplňovaný silným příběhem tří lidí.

• Dnes odpoledne mi David, který své blogy pozorně sleduje, napsal: „Četl jsem si komentáře k tomu druhému článku, někteří čtenáři píšou: Obdivují Davida a jeho rodiče za otevřenost. Ale, čtenáři netuší: že moje maminka je vdova, která se o mě stará od mých 11 let a sestřiných 6 let sama. Tak třeba v dalším díle.“ Dovedu si ho představit, jak pečlivě za sebe klade písmenka jediným prstem, kterým brilantně ovládá počítač. A jestli jste, milí návštěvníci tohoto blogu dočetli až sem, tak se  David rozhodl tento střípek (či spíše střep?)  svého příběhu, zveřejnit.

Pokud Vás zajímají předchozí částí Davidova příběhu, odkazy najdete pod článkem.