Opatrovnické soudnictví je zvláštní oblast. Nevyzpytatelná, řízená ze všeho nejvíc souhrnem nahodilostí. Jenže ty nahodilosti řídí lidské osudy.Někdy možná až příliš.
Je jí třináct. Hodně pitomý věk. Přišla před dvěma lety, rozhodnutá, že už nechce žít se svou mámou. Že chce žít u táty. Její důvody byly setsakra pádné a její táta o ni měl oprávněnou obavu. U soudu proběhlo rozsáhlé, týdny trvající dokazování.
Probděli jsme mnoho nocí u její postele, když ji budily noční děsy, zcela si obrátili životy a nabízeli svět. Rozkvétala, zažívala a taky se trápila. Tanec, herectví i ta nešťastná fyzika. Možnosti, příležitosti i povinnosti. Učit se, trénovat, vynést smetí. Jít k mámě.
Miluje svůj tanec a je v něm dobrá. Poslední rok žila jen tancem a divadlem. Přizpůsobili jsme se. Vozili na tři tréninky týdně. Na závody téměř každý víkend. Vstávání ve čtyři ráno, cesty přes půl republiky. Spaní na zemi v tělocvičně. Dávalo jí to šanci pochopit, že úspěch je potřeba si zasloužit. Medaile ji motivovaly, chtěla další.
A pak přišlo léto. A plná exploze puberty. A ráno, kdy odjela na den k mámě, aby tam bez rozloučení zůstala. K soudu přišla žádost o svěření do péče. Musí prý moc uklízet. Podání plné ostrých slov se nám zdálo neuvěřitelné. Co je to moc? Úklid koupelny? Vynesení odpadků? Byli jsme si jisti, že se to vysvětlí. Nevysvětlilo a pro soud bylo toto tvrzení a pocit děvčátka, že "se máma polepšila" dostatečným podnětem pro schválení změny.
Stála jsem v jejím pokoji a chtěla jí nachystat oblíbená trička, aby byla v pořádku, až si pro ně přijde. Neuvěřitelný chaos ve skříních i šuplatech probouzel další otázky. Co bude, až ji ten truc přestane bavit? Až začne chtít tančit, až bude potřebovat odpovědi na desítky otázek z každovečerních rituálů s tátou? Až se současná jiskřivá iluze změny rozpadne?
Nevím.
Jsem ale přesvědčena, že svět, v němž je důvodem pro změnu bezproblémově fungujícího výchovného prostředí to, že u druhého z rodičů neexistují povinnosti, není v pořádku.
