Život je krásný tou nepostižitelnou proměnlivostí. Něco přichází a něco mizí. Něco zvolna prolne něčím novým, to původní krátce setrvá a pak se vytratí. Něco mizí náhle a život na chvíli ztrácí rovnováhu.
http://www.superkariera.cz/poradna/wp-content/uploads/2009/01/mo
Napiš jí dopis.
Řekla mi moudrá paní, když ze mne vypadlo, že jsme se nerozloučily a že je mi to líto.
Napiš jí dopis. To je jedno, že ho není kam poslat. Prostě ho napiš. A pak s ním udělej cokoliv. Schovej si ho. Spal ho. Roztrhej na maličké kousky a pošli po vodě. Přihrň ho hlínou k oblíbenému stromu. Hoď ho do schránky s adresou "Nebe" Prostě ho napiš.
A tak čekám, kdy přijde ta chvíle a pero se rozeběhne po papíře. Docela "starodávně".
A zatím si vybavuji obrázky, jak jsi psala dopisy ty. Ten každotýdenní bábince - Tvojí mámě. Byl to rituál. Dopis od ní přišel začátkem týdne. Psala pečlivým, kulatým písmem všechno, co se za ten týden stalo. Jak se daří doma, co zahrádka, kdo se stavil na návštěvu a jak se mají příbuzní a přátelé. Četli jsme ho všichni. Bábinčin dopis byl důležitý a když se opozdil, neklidně jsi druhý den spěchala ke schránce.
Večer jsi odepisovala. Do dopisního papíru pečlivě vložila lenoch, na stole ležel dopis. Nejdřív bylo potřeba pěkně odpovědět na vše, na co se bábinka ptala. Pak napsat, co nového je u nás.
Když jsem byla starší, někdy jsme dopisy psaly spolu. Seděla si naproti mě, dohlédla, abych měla lenoch mezi stránkami pěkně narovnaný a nepsala "do kopca" nebo "z kopca". Diktovala jsi mi a já trochu vymýšlela, co ještě připsat. Prožívala jsem totiž každý den zásadní věci. Chodila jsem zpívat a tancovat a líbil se mi Radeček ze sousední třídy. Já jemu taky a tak mi donesl prstýnek, že se stejně jednou vezmeme, až budeme velcí. Prstýnek byl opravdický, zlatý, snubní. Nejspíš Radečkovy babičky. Psala jsem o té plánované svatbě bábince a tak ses o prstýnku dozvěděla. Nějak jsi ho decentně vrátila Radečkově mamince. Ale ten pocit z prvního zasnoubení mi zůstal. Kolik mi mohlo být, nevíš? Devět?
Tolik malých příběhů prošlo těmi týdenními dopisy, tolik doteků pozornosti, sdílení a blízkosti přenesly obálky tam a zase zpět.
Jednou to půjde. A napíši Ti dopis. Napíši ho krasopisem, rukou odvyklou obyčejnému psaní. Bude v něm spousta obyčejných slov o tom, jak se všichni máme. Moje děti a já a tetičky. A taky o tom, jak se má brácha, protože ten by ti určitě nenapsal. Vždyť ho znáš. A taky o své víře. O víře, že ve světě, jehož hranici jsi před rokem překročila tak neskutečně nečekaně a rychle, jste s bábinkou spolu a je to dobrý svět.
Papírový dopis s krátkou adresou. Maminka, Nebe.
